Na břehu řeky Vaal pátrali po místě, kde v roce 1887 skončil život jednoho z nejpozoruhodnějších českých cestovatelů 19. století. Paclt jako první Čech prokazatelně procestoval pět obydlených kontinentů, posledních 17 let života strávil v Africe a zemřel tam bez známého hrobu či náhrobku. Příběh jeho života i pátrání po místě posledního odpočinku zachytili cestovatelé Jiří Neumann a Martin Šíl v dokumentárním filmu Čeněk Paclt: Poslední husita v Africe. Premiéru bude mít 20. října 2026 v Náprstkově muzeu v Praze. Další slavnostní uvedení bude o tři dny později v Pacltově rodišti v Turnově.

Když Čeněk Paclt v únoru 1870 vystoupil z lodi v jihoafrickém Port Elizabeth, bylo mu 56 let a za sebou měl život, který by vydal na několik dobrodružných románů. Pocházel z Turnova, bojoval v americké armádě v mexicko-americké válce, hledal zlato v Austrálii, dostal se do Brazílie i Indie a jako první Čech prokazatelně navštívil všech pět obydlených kontinentů. Afrika se stala jeho posledním domovem. Na jihu Afriky zamířil k diamantovým polím. Velké vzdálenosti překonával pěšky, hledal diamanty a podnikal výpravy do míst, která tehdejší Evropané znali jen málo. Při jedné z cest se vydal přes poušť Kalahari až k řece Zambezi. 

„Na cestě, kterou absolvoval prakticky sám, se několikrát ocitl na hranici smrti. Když mu bylo téměř šedesát let, strávil na jedné z těchto výprav přibližně rok a půl. Právě na afrických diamantových polích se Paclt setkal s mladým Emilem Holubem, který se později stal jedním z nejslavnějších českých cestovatelů,“ pokračuje Martin Šíl. 

Paclt už měl dle autorů dokumentu za sebou roky putování po světě a Holubovi předával své zkušenosti s cestováním po Africe. „Jejich zpočátku blízký vztah však postupně ochladl. Paclt si nade vše cenil svobody a odmítal představu, že by jejich spolupráci svazovala pevná smlouva. Zatímco Holub se stal slavnou postavou české historie, Pacltův příběh téměř upadl v zapomnění. Přitom řadu afrických cest podnikl ještě před Holubem. Sám si hrdě říkal „starý potomek husitů“ a nezávislost pro něj byla vším,“ uvádí Jiří Neumann. 

Poslední roky života strávil Paclt v Keiskammě na břehu řeky Vaal. Žil v prostém stanu, kde jej v červnu 1887 nalezl mrtvého jeho přítel Hermann Jeppe. Kde byl poté pohřben, není dodnes známo. Nemá známý hrob, náhrobek ani pomník. Právě Keiskammu se proto vydali Neumann se Šílem hledat. Osadu, která už na současných mapách není, nakonec vypátrali s pomocí staré mapy z roku 1872 a Pacltových dopisů. Přímo na břehu řeky objevili starý hřbitov s řadou hrobů označených pouze kameny. Že skutečně stojí v Keiskammě, jim potvrdila místní obyvatelka. 

„Konkrétní Pacltův hrob se nám najít nepodařilo. Řeka Vaal navíc za téměř 140 let část hřbitova odnesla a některé hroby se sesunuly do jejího koryta. Je proto možné, že mezi nimi zmizel i ten Pacltův,“ přiznávají cestovatelé. Neumann se Šílem proto na nejpravděpodobnějším místě Pacltova posledního odpočinku vytvořili symbolický hrob. Pod nízkou akácií, dál od podemletého břehu, vztyčili dřevěný kříž, který s sebou přivezli až z Česka. Nese nápis, který si podle dochovaných pramenů přál sám Paclt: „Zde odpočívá Čeněk, potomek husitů, který dle povolání svého sloužil věrně Bohu a vlasti své.“

Po téměř 140 letech tak na břehu africké řeky vzniklo alespoň symbolické místo posledního odpočinku českého cestovatele, který se domů už nikdy nevrátil.