Petr Sak: 17.11.1989, mýtus a realita - 3.část

KOMENTÁŘ

14. listopadu 2022 - 07:00
Role KSČ a veřejnosti

Charakterizujme další prvky, které byly součástí události, tedy listopadového převratu. Komunistická strana byla řízena na principu demokratického centralizmu. Neuvědomovaným handicapem byla v ústavě zakotvená vedoucí úloha strany, což zákonitě muselo vést k politické degeneraci. Vedení strany mělo nepřiměřeně velkou moc, což znamenalo systémově rigidnost a těžkopádnost pro její transformaci. Když se v roce 1989 začalo pro nadcházející sjezd připravovat zrušení vedoucí úlohy KSČ, bylo již pozdě.  

Stav komunistické strany měl silné historické konotace. Její vedení se formovalo pod přímým tlakem Sovětského svazu a půlmilionové armády v Československu v konfrontaci s procesy Pražského jara, s nimiž se ztotožňovala, a v nichž byla aktivní většina společnosti. Nejen ve vrcholných orgánech komunistické strany, ale v celé řídící struktuře československé společnosti byli komunisté, kteří se z pohledu nové politické situace v Pražském jaru zkompromitovali a byli nahrazeni v průměru o generaci mladší vrstvou. Celá tato generace politiků a manažerů se do nových pozic nedostala v klasické politické soutěži a manažeři jako vyústění odborné kariéry, ale ve velké míře pasivitou a přitakáním. Byla to vrstva, která jak strukturou osobnosti, tak chováním odpovídá charakteristice deprivantů dle Františka Koukolíka (1996).



Nesouhlasím, že všichni členové KSČ a SSM byli pouze kariéristé, avšak ve vyšších patrech politiky, zvláště v SSM, jak doložil i polistopadový vývoj, byl mimořádně velký podíl kariéristů a pragmatiků bez jakýchkoliv ideálů a duchovních hodnot. Tito vysocí funkcionáři SSM jsou vyhraněnými reprezentanty „normalizační generace“ „s typickou generační výbavou pragmatizmu a sociální adaptability (Sak, 2016, 2019). Záležitostí pro případovou studii je Vasil Mohorita, listopadový předseda ÚV SSM, člen sekretariátu ÚV KSČ a polistopadový první tajemník ÚV KSČ, který se již několik let vyhlašuje za celoživotního bojovníka proti komunizmu.

Moc celého československého managamentu, politického i ekonomického, sice nominálně vycházela z voleb, ale fakticky jejich moc pocházela od sovětského politbyra. Udržení moci a mocenský vzestup byl proto logicky spojen především s uspokojováním nositele moci, tedy se sovětskými představiteli. Politický boj v rámci jevů a procesů souvisejících s českou společností byl proto druhotný.

Politické kompetence se u této generace politiků systémově nerozvíjely a dokonce stagnovaly. Navíc celá generace stárla, aniž byla kontinuálně nahrazována příslušníky mladší generace. V druhé polovině osmdesátých let již v Československu vládla gerontokracie, která se bála mladé generace a mladých lidí. Odclonění politického vedení od reálných politických procesů a aktivit vedlo k atrofii politických kompetencí, schopností politické analýzy, formování politických vizí a koncepcí a jejich realizace.  V době převratu vedení KSČ bylo na tak nízké úrovni, že vlastně ani nebylo schopné v reálném čase chápat vyvíjející se události převratu, tím méně na ně reagovat. Křiklavým příkladem je zvolení Karla Urbánka generálním tajemníkem KSČ. Politika, který by byl snad schopen řídit menší okresní město, a to ještě v klidné situaci. Jako krizový politik byl naprosto neschopný a způsob, jakým Miloš Jakeš ve své knize (Jakeš, 2018) obhajuje tuto volbu formálními znaky K.Urbánka dokládá, že vedení KSČ bylo zcela mimo chápání situace. Československý politický managament představoval sněhuláka, jehož strukturu drží mráz („Mráz přichází z Kremlu“), v tomto případě moc Sovětského svazu. Jakmile mráz povolil, sovětské politbyro přestalo držet vedení KSČ, vedení se rozložilo jak sněhulák na jarním slunci.

Jedině zásluhou Gustáva Husáka toto vedení vydrželo tak dlouho. Gustáv Husák je vnímán jako hlavní symbol normalizace se všemi negativními konotacemi. Myslím si, že je mu poněkud křivděno. Vzpomínám, jak v rozhovoru na jaře 1968 mi profesor M.Disman, všeobecně respektovaný sociolog první generace revitalizované sociologie říkal, že v Československu jsou jen dva politici, Zdeněk Mlynář a Gustáv Husák. G.Husák nenapsal zvací dopis a nepatřil až do srpnové invaze ke konzervativnímu křídlu ve straně. Mohu jen spekulovat, ale domnívám se, že posrpnový Gustáv Husák je kombinací osobních mocenských ambicí a pragmatického vyhodnocení situace. Sověti jako s poinvazním lídrem počítali s Vasilem Bilakem, avšak jednak situace v Československu se vyvinula jinak, než počítali, a dále se prokázalo, že Vasil Bilak není schopen situaci zvládnout. Naopak v těžké krizové situaci se jako velký hráč ukázal Gustáv Husák (Macháček, 2017).

Davy na ulici a jejich revoluční aktivita v ulicích připomínaly Formanovy filmy s herci naturščíky, kteří hrají tak dobře, protože nevědí, že to, co dělají, není skutečnost, ale divadlo. Nejlepší herci jsou ti, kteří nevědí, že jsou herci. Tyto davy, které hrály revoluci, dodaly události převratu autenticitu. Scénář a převrat zakryly závojem „máji“, iluzí skutečnosti. Řada z nich dodnes nepochopila svou roli v tehdejších událostech. Po tom, co se do převratu zapojila i média, dostávaly neustále nové a nové dávky psychologické drogy, jak jsou úžasní, tvoří historii, porazily komunizmus. Současně již tehdy jim naimplementovali emoce viny a studu vůči disidentům, kteří jsou ti praví hrdinové.

Celý tým propagandistů, psychologů, marketingových odborníků a dalších profesí odvedl mistrovské dílo, z výchozí názorové pozice odvedl postupně lidi k jiným hodnotám, názorům, postojům. Když porovnáme současnost s proklamacemi Václava Havla a dalších „osobností“ převratu na náměstích v listopadu až lednu, tak vidíme něco zcela rozdílného. Výzkumy veřejného mínění v listopadu a v prosinci 1989 ukázaly, že drtivá většina si přeje socializmus. Pro kapitalizmus bylo ve výzkumech pouze 4–7%. Proto také Václav Havel říkal, že ho nepřátelé pomlouvají, že je proti socializmu. Tehdy také ještě chtěl rozpustit nejen Varšavskou smlouvu, ale i NATO.  

Statečnost občanů bojujících proti komunistickému režimu v listopadovém převratu je možné vidět dvojím způsobem. Jednak se jedná zřejmě o část disidentů, kteří věděli, že represivní složky, kromě divadla na Národní třídě, jsou paralyzované a za disidenty stojí moc Sovětského svazu spolu s USA a vlastně celého západního světa a dále občané, kteří se domnívali, že s někým bojují.



Motivaci a chování lidí v převratu a po převratu nelze vysvětlit jedním modelem.
  • Jeden typ chování je pragmaticky racionální. V Čechách je hluboce založen politický způsob chování šachisty. Češi sledují vývoj na šachovnici, nemění postupně chování a pak náhle, když přehodnotí situaci, ze dne na den změní své chování o180 stupňů ve snaze nezůstat na straně poražených.      
  • Vliv médií, propagandy a vlastního sociálního pole. Nechtějí se odlišit od svého sociálního pole a nálad ve společnosti a plynule přizpůsobují své chování, takže jsou stále součástí většiny. Jedná se o typ chování, který David Riesman (1968) charakterizuje gyroskopem.
  • Chování mění ze strachu, jsou vnímavější vůči podnětům znamenajícím ohrožení.
  • Chování vyplývá z vyhodnocení situace jako chaotické, mocenská struktura se hroutí, nově se rozdávají karty a je možné vylepšit svou sociální pozici, udělat kariéru, získat funkci, ukrást – zprivatizovat majetek. To je typ, který prochází režimy. Po rozpadu Rakouska Uherska se z rakouských udavačů a tajných stávají vlastenečtí udavači a tajní, kteří se v 2. republice orientují na německý nacizmus a po válce bojují s Němci a  nalepí  se na komunistickou stranu. V normalizaci jsou v prověrkových komisích a po listopadu chtějí zakázat komunistickou stranu.
  • Skupina idealistů, která chce vitalizovat hodnoty, ideje, myšlenky, cíle a normy Pražského jara a obecné lidské hodnoty (Polreich, Petránek). Lidé této orientace jsou z veřejného prostoru postupně vytěsňováni. Překážejí dokonce i mrtví, a proto, když tragicky zahyne na silnici mimořádná osobnost JUDr. Miroslav Polreich, „normalizační“ Česká televize jeho úmrtí ve vysílání ani jednou nezmíní.
  • Malá skupina, která nebyla zformována šedesátými léty a Pražským jarem, ale jejich sociální osobnost se utváří rozvojem vnitřního duchovního potenciálu a pod vlivem rodiny a jiných primárních skupin. Jejich mravní a duchovní hodnoty potlačují pud sebezáchovy, což jim brání zůstat na vítězné straně, protože, jak víme z historie, vítězná strana „loupí, pálí, vraždí, znásilňuje a odhazuje již nepotřebná hesla a ideály“.    

Petr Sak


Anketa

V případě, že by hnutí ANO v příštím roce sestavovalo vládu, jak by měla podle vás vypadat?