Publicista a poradce ministra zahraničí Pavel Šik upozornil na zprávu Deutsche Bank Research, kterou k 250. výročí americké nezávislosti připravili analytici Peter Sidorov a Henry Allen. Podle Šika je dokument pozoruhodný právě proto, že nejde o novinový komentář ani politický manifest, ale o investiční analýzu určenou klientům banky, tedy lidem, kteří rozhodují o tom, kam uložit opravdu velké peníze. Podobné texty se snaží být co nejvěcnější, pracovat s daty a držet se ekonomické logiky. O to zajímavější je podle něj sledovat nejen to, co zpráva říká, ale také způsob, jakým svět interpretuje.

Základní teze Deutsche Bank je jednoduchá. Úspěch Spojených států není výsledkem jedné náhody ani jediné historické výhody, ale souhry faktorů, které se navzájem posilují. Na prvním místě stojí politická a institucionální stabilita. Americký ústavní systém funguje v základních rysech déle než dvě století, což podle autorů vytvořilo prostředí, v němž lidé i firmy dlouhodobě důvěřují ochraně vlastnictví a nebojí se investovat.

Další americkou výhodou je geografie. Úrodná půda, splavné řeky, přístup ke dvěma oceánům a relativně bezpečné sousedství Kanady a Mexika poskytly Spojeným státům podmínky, které měla v dějinách jen málokterá velmoc. K tomu se přidala energetická soběstačnost, velikost domácího trhu a také fakt, že Evropa byla ve 20. století dvakrát hospodářsky zničena světovými válkami. Zatímco evropské mocnosti obnovovaly průmysl, americká ekonomika mohla dál růst.

Deutsche Bank zdůrazňuje i mimořádně rozvinuté finanční trhy. Ve Spojených státech je mnohem snazší získat kapitál pro nové firmy než téměř kdekoliv jinde. Rizikový kapitál, tedy investice do začínajících technologických společností, představuje zhruba 0,7 procenta amerického HDP, zatímco v Evropské unii jen kolem 0,2 procenta. I proto vznikla většina dnešních technologických gigantů právě ve Spojených státech.

Zásadní roli hraje také dolar. Americká měna zůstává hlavní světovou rezervní měnou, opírají se o ni centrální banky, investoři i mezinárodní obchod. Spojeným státům to umožňuje půjčovat si levněji než většině ostatních zemí. Francouzský ministr financí Valéry Giscard d’Estaing už v 60. letech tuto výhodu označil za „nehorázné privilegium“.

Mezi další faktory americké síly zpráva řadí špičkové univerzity, podnikatelsky vstřícné insolvenční právo, které umožňuje po neúspěchu začít znovu, a také schopnost americké společnosti přizpůsobovat se novým podmínkám, aniž by se rozpadly její základní instituce.

Amerika je silná. Poprvé ale čelí jinému soupeři

Jenže právě v této části podle Šika začíná skutečný spor. Deutsche Bank totiž zároveň připouští, že dnešní situace se liší od předchozích krizí, ať už šlo o Velkou hospodářskou krizi, ropné šoky 70. let nebo finanční krizi v roce 2008. Tentokrát proti Spojeným státům nestojí pouze recese, inflace nebo dočasný geopolitický problém. Stojí proti nim Čína, která už Ameriku předstihla ve výrobě, v objemu obchodu se zbožím i ve velikosti ekonomiky měřené podle parity kupní síly.


Současně klesá podíl dolaru na světových devizových rezervách centrálních bank. Během dvou desetiletí se snížil přibližně ze 72 na 58 procent. Americká cla jsou nejvyšší od 30. let minulého století a federální rozpočtové schodky se už čtyři roky pohybují kolem pěti až šesti procent HDP, přestože ekonomika není v recesi a nezaměstnanost zůstává nízká. Jinými slovy, Spojené státy vytvářejí rekordní dluhy i v době, kdy by veřejné finance měly být relativně zdravé.

Deutsche Bank zároveň upozorňuje, že fond sociálního zabezpečení by mohl být vyčerpán už kolem roku 2032. Přesto banka dochází k závěru, že si Spojené státy pravděpodobně udrží vedoucí postavení díky příznivější demografii, náskoku v oblasti umělé inteligence a především proto, že zatím neexistuje měna schopná nahradit dolar v jeho globální roli.

Podle autorů nehrozí dolaru náhlý kolaps. Mnohem pravděpodobnější je jeho postupné oslabování. Největším rizikem přitom podle zprávy není samotná Čína, ale dlouhodobě neudržitelné americké veřejné finance.

Čínský pohled je jiný. Média jako Global Times i akademické komentáře přebírané například serverem South China Morning Post podle Šika většinu čísel Deutsche Bank nezpochybňují. Zpochybňují ale rámec, v němž jsou tato čísla vykládána. Podle Pekingu Deutsche Bank stále vychází z předpokladu, že Spojené státy jsou přirozeným centrem světového systému a hlavní otázkou je jen to, jak dlouho si tuto pozici udrží.

Čína ale tvrdí, že současný svět už není závodem o první místo v dosavadním systému. Podle jejího pohledu se mění samotná pravidla mezinárodního pořádku. To, co Deutsche Bank označuje za americkou adaptabilitu, popisují čínští autoři jako orientaci na krátkodobý zisk na úkor dlouhodobé průmyslové základny. Z čínského pohledu, ovlivněného mimo jiné dlouhodobým strategickým plánováním, je takový model problematický právě proto, že obětuje průmyslovou hloubku rychlému finančnímu výnosu.

Ještě výraznější rozdíl je v pohledu na vojenské výdaje. Deutsche Bank tuto otázku zmiňuje spíše okrajově, zatímco čínská interpretace ji považuje za jednu z hlavních příčin vlastního vzestupu. Čína po desetiletí nevynakládala tak rozsáhlé prostředky na zahraniční vojenské operace jako Spojené státy. V čínských zdrojích se často opakuje argument, který kdysi formuloval i bývalý americký prezident Jimmy Carter. Peníze, které Spojené státy od konce 70. let utratily za vojenské intervence, mohly být investovány do infrastruktury, školství nebo průmyslu.

Podle Šika mají čínští autoři pravdu minimálně v jednom důležitém bodě, a to ve způsobu, jakým se pracuje s paritou kupní síly. Deutsche Bank sice konstatuje, že Čína podle tohoto ukazatele Spojené státy předstihla, ale dává přednost nominálnímu HDP, protože lépe vystihuje finanční a geopolitickou sílu státu. To je legitimní přístup. Zároveň je to ale přesně ten typ rámování, který vede americké čtenáře k dojmu, že Spojené státy zůstávají jednoznačně vpředu.


Právě zde se podle Pekingu dostává Deutsche Bank do vnitřního rozporu. Na jedné straně připouští, že americká cla dopadla i na spojence a že uvnitř NATO se otevřeně diskutuje o budoucím uspořádání aliance. Na druhé straně ale s alianční sítí počítá i do budoucna jako s pevnou a neměnnou součástí americké moci.

Spor už není o čísla. Jde o výklad světa

Do celé debaty vstupuje také ruský pohled, zejména v otázce dolaru jako geopolitické zbraně. Ruské analýzy se s Deutsche Bank shodují v tom, že cla a snaha vrátit průmysl do Spojených států jsou nepřímým přiznáním, že Amerika už nedokáže čínské výrobě konkurovat pouze nízkými náklady. Jinak ale hodnotí zmrazení ruských devizových rezerv po roce 2022.

Deutsche Bank tento krok uvádí jako jeden z faktorů, které mohou postupně oslabovat důvěru v dolar. Ruští analytici jej naopak označují za historický zlom. Podle nich si mnoho zemí právě tehdy uvědomilo, že rezervy uložené v dolarech nejsou neutrálním finančním aktivem, ale mohou se stát předmětem politického rozhodnutí.

To je možná největší rozdíl mezi pohledem investiční banky a pohledem států, které se cítí zranitelné vůči americké finanční moci. Investiční banka sleduje především finanční rizika. Státy přemýšlejí o strategické závislosti.

Pointa Šikova textu je proto silnější, než se na první pohled zdá. Deutsche Bank napsala kvalitní dokument o tom, proč Spojené státy zůstávají mimořádně silnou ekonomikou a proč je z pohledu investorů stále rozumné sázet na americká aktiva. To je ostatně přesně účel podobné investiční analýzy.

Čínská odpověď ale řeší jinou otázku. Neptá se, zda Amerika zítra padne. Ptá se, zda se svět už nezačal měnit tak, že samotná americká převaha přestává být samozřejmostí.

Obě strany pracují téměř se stejnými daty. Liší se hlavně v tom, jaký příběh z nich skládají. A právě v tom může být nejdůležitější posun celé debaty. Spor už není jen o tom, kdo má větší ekonomiku, silnější měnu nebo lepší technologie. Stále více jde o to, kdo dokáže světu přesvědčivěji vysvětlit, jak bude vypadat příští éra globální moci.