Jan Campbell a další mluví také o kognitivním programování vědomí lidí.  Tento fenomén bych přirovnal ke křižovatce dvou silnic. První silnice představuje realitu a druhá silnice fiktivní skutečnost a do této silnice jsou občane směrováni. Tato silnice nikam nevede a končí pouze na srázu, odkud auta padají do rokle. Lidé s naprogramovaným vědomím neskončí na srázu, ale na bojištích války. 

Nástrojem kognitivního programování lidí je axiomatizace společenské a politické reality. Tento fenomén jsem podrobil analýze v roce 2006 na politologickém kongrese v Olomouci v referátu „Mýty a axiomatizace společenské a politické reality“. 

Programování občanů má dvě stránky. První je soubor procesů a jevů zajišťujících přenos toho správného obsahu do vědomí občanů. Druhou stránkou je soubor procesů a jevů bránících přístupu občanů k informacím a poznatkům, které jsou v rozporu s tím „správným obsahem“ elit a jejich cenzura, diskreditace, zákaz a trestnost. Přitom se elity cynicky ohánějí demokracií a svobodou slova. 

Jednou z podmínek fungující demokracie je využívání občanem původních, primárních pramenů a informací a svoboda slova, zaručená Listinou základních práv a svobod. Navzdory tomu jsme od premiéra české vlády slyšeli výrok: „Občané mají právo na korigované (tedy cenzurované) informace“ a také výzvu k udávaní spoluobčanů. Nejvyšší státní zástupce z televizní obrazovky vyhrožoval: „Kdo bude mít jiný názor než vláda, bude trestně stíhán se sazbou až tři a půl roku vězení“. 

Také můžete slyšet o trestním stíhání za písmenko na tričku. Proč ne za flek? To není hra dětí v mateřské školce, ale intelektuálně právní výplod české legislativy a justice. Již nejde pouze o pokleslou úroveň, ale přímo o infantilizaci českého právního systému. 

Člověk má právo na základě informací a primárních pramenů podle své intelektuální, duchovní a vzdělanostní úrovně vytvářet si vlastní názory, postoje a hodnoty. Demokratický stát nemá sebemenší právo do tohoto procesu ingerovat, tím spíše, že stát reprezentují politici, o nichž je všeobecně známo, že jejich intelektuální, mravní a vzdělanostní úroveň není příliš vysoká. 

Vytěsnění reality a nahrazeni fiktivní realitou, kognitivní programovaní vědomí a axiomatizace společenské a politické reality je brutálně prováděno v návaznosti na válku na Ukrajině. Výrok: „Naše bezpečnost je vojensky ohrožena Ruskem“ se stal axiomem o kterém se nepochybuje, neanalyzuje se, nepolemizuje se o něm.  Naopak nikdy jsem nečetl a neslyšel argumentaci, faktické podložení tohoto axiomu. Jak propagandisté, novináři a politici k tomuto závěru dospěli? 

Někdo by se mohl spoléhat a odvolávat na bezpečnostní služby jako na garanta bezpečnosti a relevantních informací. Tato funkce bezpečnostních služeb ve společnosti je však mýtus. Bezpečnostní služby nejsou nositelem pravdy a objektivních informací o společnosti, ale podpůrnou organizaci pro zájmy mocenské elity nebo dokonce své zájmy staví i nad politickou elitu, kterou ovládají.  Jsou významnou složkou „deep state“.  Pro ilustraci této teze uvedu příběh J. Edgara Hoovera, ředitele FBI, který měl svazky na všechny americké politiky. Když ho chtěl J. F. Kennedy odvolat, ukázal mu jeho svazek a zůstal ve funkci. Proto byl neodvolatelným celoživotním ředitelem a ve funkci ředitele i zemřel. 

Bezpečnostní služby se často personálně prosadí do nejvyšších politických pozic. Zmiňuje se V. Putin, ale stejnou kariérou prošel G. Bush, u nás L. Štrougal (ministr vnitra), do nejvyšších pater politiky směřoval také ministr vnitra Rudolf Barák, aktuálním příkladem je zpravodajec Petr Pavel. O tom, že bezpečnostní služby neposkytují kvalitní informace existuje mnoho důkazů. Je s podivem, že organizace často s desetitisíci zaměstnanci a s desetimiliardovými rozpočty přinášejí tak hloupě nekompetentní desinformace. 

Před první válkou v zálivu protiirácké mezinárodní veřejné mínění formovalo svědectví kuvajtské dívky Nayirah al-Sabah před americkým kongresem, že iráčtí vojáci vyhazují v Kuvajtu v porodnici z inkubátorů novorozence. Teprve po válce novinář John Mac Arthur odhalil, že dívka byla dcerou kuvajtského velvyslance a příběh o inkubátorech byl vymyšlený. Před druhou válkou v zálivu Colin Powell, ministr zahraničí USA na Radě bezpečnosti OSN mával skleničkou s údajným důkazem zbraní hromadného ničení v Iráku. Zanedlouho se omlouval, že to byl nejtrapnější okamžik jeho života. Tuto dezinformaci CIA získala od agenta, iráckého emigranta ve Velké Británii, nenávidějícího politický režim v Iráku. I přes odhalenou desinformaci americká agrese pokračovala a Irák byl destabilizován a do současnosti je rozvrácen. 

V. Putin evidentně vycházel při plánování „speciální vojenské operace“ z chybných zpravodajských informací, stejně jako Donald Trump při útoku na Irán. 

BIS se oproti jiným bezpečnostním službám vyznačuje neznalostí jejího vedení, že je tajná a její ředitel funguje jako korespondent vybraných médií, zvláště Deníku N a Zdislavy Pokorné. Dokonce rozšiřuje svůj záběr na zahraniční média. 

Naší nejznámější bezpečnostní službu BIS charakterizuje kauza Vrbětice, kterou bych přiblížil na analogii. Představte si, že by se v Praze ztratilo auto. Po několika letech by policie odložila vyšetřování. Po dalších deseti letech by se zjistilo, že jste byl v době krádeže v Praze a byl byste proto označen za zloděje. Z toho by se rychle stal axiom, o němž se nepochybuje. Soud by se nekonal, ale nikdo by nesměl pochybovat, že jste zloděj. Nikdo by ani nesměl připomenout „presumpci neviny“. 

Fiktivní realita implementovaná propagandistickými médii občanům se však již natolik vzdálila skutečnosti, že stále více Evropanů se z dusícího sevření propagandy osvobozuje.  Ve třech spolkových zemích Německa Merzova CDU navzdory masivní propagandě prohrála volby. Paradoxně se tím Fridrich Merz stal ještě nebezpečnějším. Zřejmě si uvědomuje krátící se čas ve funkci kancléře, a tedy také krátící se čas na rozpoutání války s Ruskem.  

Německá realita je nepochopitelná bez historického nacistického kontextu. Německá bezpečnostní služba označila AfD za „pravicově extremistický podezřelý případ“. Samotná německá zpravodajská služba má však nacistické kořeny, protože byla po 2. světové válce založena Reinhardem Gehlenem, šéfem nacistické vojenské rozvědky, který po tom, co osobně zakládal CIA se s dalšími nacistickými zpravodajci vrátil do Německa vybudovat německou zpravodajskou službu. Nacistické kořeny má i samotný Friedrich Merz. Jeho dědeček se přidal k úderným oddílům SA a získal hodnost Oberscharführera. Také byl oceněn vysokým nacistickým vyznamenáním. Otec Joachim Merz po bojích na východní frontě strávil čtyři roky v sovětském zajetí. Pochopitelně neznám, jak byl F. Merz svým otcem vychováván, ale lze předpokládat, že ve výchově otcem lze hledat příčiny předsudečně nenávisti F. Merze vůči Rusku a Rusům. Již bezprostředně po 2. světové válce chtěli nacisté a západní politici společně zaútočit na SSSR (W. Churchill), takže to, co se děje v současnosti, není nic nového.  

Jako v Německu, také ve Francii režim rothschildovského exponenta Emanuela Macrona ztrácí pozice a favoritkou presidentských voleb je opoziční Marine Le Penová, což však neznamená, že se prezidentkou skutečně stane. Ve Francii „deep state“ a zpravodajské služby mají osvědčené „know how“ jak vytěsnit nežádoucího favorita z voleb. Stalo se to prezidentskému kandidátovi Dominique Strausse-Kahnovi obviněním ze znásilnění pokojské   a v dalších prezidentských volbách François Fillonovi. 

Nejvýraznější složkou fiktivní reality je válka na Ukrajině, její příčiny a vznik. Pokusme se ze „slepé ulice fiktivní reality“ přesunout do „ulice objektivní skutečnosti“ postupným řazením tvrdých faktů. Začneme od Majdanu v roce 2014. 

„Změna režimu na Ukrajině stála USA pět miliard dolarů“, prohlásila náměstkyně ministra zahraničí USA Viktorie Nulandová, která povzbuzovala banderovce sušenkami. Po tomto zjištění se vynořuje otázka, proč USA ukrajinský režim změnila? Jaká byla motivace a cíl? 

„USA nemají přátele, pouze zájmy“, prohlásil guru americké politologie a politiky Henry. Kissinger. Po něm tuto tezi opakovala řada amerických prezidentů a dalších politiků. Vynořuje se další otázka, jaké byly tyto americké zájmy v případě Majdanu?

„Minské dohody jsme neplnili, využívali jsme je, abychom získali čas na vyzbrojení Ukrajiny“, prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Francois Hollande. Minské dohody I. a II. uzavřely Ukrajina, Francie, Německo a Rusko. Minské dohody měly vyřešit krizovou situaci na Ukrajině. Banderovci, ale i ukrajinská armáda, v některých oblastech útočila na občany. Udává se patnáct tisíc obětí těchto útoků. Celosvětově známou se stala událost v Oděse, kde byli občané nahnáni do Domu odborů a více než čtyřicet jich bylo upáleno. V. Putin odmítal žádosti postižených oblastí o připojení k Rusku a pomocí Minských dohod mělo dojít k autonomnímu statusu těchto oblastí a tím k vyřešení krizové situace. 

Po Majdanu proběhly na Krymu parlamentní volby a z nich vzešlý parlament odhlasoval připojení k Rusku. Referendum o samostatném statusu Krymu proběhlo již v devadesátých letech a přesto, že toto právo bylo Krymu zaručeno v Ústavě, ukrajinská vláda výsledky referenda neuznala.  

Logický závěr je, že cílem neplnění minských dohod bylo vyzbrojení ukrajinské armády, její příprava na válku a nasměrování na válku s Ruskem. 

„Deklarování záměru Ukrajiny stát se členem NATO“. Vladimír Zelenský svou politikou evidentně chtěl vyvolat válku. Zbývá jen otázka, zda to byla jeho vůle či plnil vůli Západu. 

V osmdesátých letech při jednáních amerických prezidentů s M. S. Gorbačovem bylo slíbeno, že NATO se neposune ani o centimetr na východ. Sovětský svaz inicioval sjednocení Německa a jeho armáda opustila NDR. V následných letech byly do NATO přijímány další státy, včetně bývalých republik SSSR, které postupně obkličovaly Rusko. Další na řadě byla Ukrajina. Mimo jiné na jejím území byla řada amerických tajných biologických laboratoří. Vyvrcholením tohoto procesu byl záměr V. Zelenského, který vyhrál prezidentské volby programem mírového vyřešení problémů s Ruskem, aby se Ukrajina stala členem NATO.  

Tento záměr byl v rozporu se stávajícími dokumenty. V „Deklaraci státní suverenity Ukrajiny“ ze 16. července 1990, který stál na počátku samostatné ukrajinské státnosti, jsou uvedeny tři základní principy země: neutralita, neangažovanost v mocenských blocích a bezjaderný status. 1.12.1991 byl odpovídající zákon schválen v celonárodním referendu.  

V reakci na snahy Ukrajiny o členství v NATO komunikovalo Rusko se Západem řešení  bezpečnosti své i mezinárodního společenství. Na tyto podněty reagoval Západ eufemisticky řečeno odmítavě a nevstřícně, se zřejmou snahou nebránit eskalaci napětí, v rozporu s článkem 1 Severoatlantické Smlouvy. To vytvořilo novou nebezpečnou bezpečnostní situaci. 

Kdo nechápe reflexi obklopení Ruska novými státy NATO a americkými základnami ruským vedením, tak tomu snad napomůže připomenutí karibské krize. V roce 1962 hrozilo vybavení Kuby sovětskými raketami a USA zablokovaly přístup sovětských lodí do kubánského přístavu. Několik dnů svět žil v hrůze z jaderné katastrofy.

Paradoxně porážka Ukrajiny je objektivně v zájmu Ukrajinců, protože v případě vítězství černozem, nerostné suroviny a průmysl budou v rukách zahraničního kapitálu. Ukrajina je tak zadlužená, že nebude mít ani již čím dluh splácet.  Navíc je demograficky v katastrofální situaci. Oproti roku osamostatnění je populace téměř poloviční a v této populaci je polovina důchodců. Po skončeném konfliktu bude pokračovat exodus populace v produktivním věku ze zbídačené a zadlužené země. 

Za to vše je odpovědný Vladimír Zelenský, který uměle vyprovokoval zbytečnou válku. K čemu by mu bylo ve skutečnosti členství v NATO. Vždyť je možná i válka mezi členy NATO, jak ukazuje Turecko s Řeckem. A jak pomohlo NATO a členské státy Řecku? Pofiderní bezpečnost v rámci nejistého členství v NATO vyměnil V. Zelenský za skutečnou válku s Ruskem. Je snad jeho úkolem přenést válku s Ruskem do Evropy?   

Jaká je česká zkušenost s členstvím v NATO, kam jsme vstoupili bez referenda, a tedy bez projevené vůle občanů.  Zatímco od konce 2. světové války do roku 1989 naše armáda nevstoupila v zahraničí ani do jednoho válečného konfliktu, po vstupu do NATO naše armáda permanentně působí v zahraničních konfliktech a misích, a to dokonce v rozporu s Chartou NATO, která říká, že NATO je obranná organizace a může působit pouze na území svých členů. Také je nám ze zahraničí určováno, kolik máme vydávat na zbrojení. Toto výpalné se neustále zvyšuje. Aby se zdůvodnila militarizace a zvyšující se zbrojení, vede Západ a Česko politiku, která zvyšuje hrozbu válečného konfliktu. 

V případě konfliktu jakéhokoliv státu NATO s Ruskem, Česko je povinno podle článku 5 Severoatlantické smlouvy se v tomto konfliktu vojensky angažovat. Pochybování či nesouhlas je nepřijatelné.  

Politické elity a moc za oponou, která politiky ustavuje a ovládá, dělá vše pro rozpoutání války. Někteří lidé se uklidňují tím, že přeci nemohou chtít válku, to by bylo šílenství.  A co když lidstvu vládnou šílenci? Vzpomeňme na Sodomu a Gomoru, Atlantidu, První a druhou světovou válku. Jsou si již tak jisti ovládáním mysli lidí, že otevřeně cynicky přiznávají, že chtějí snížit počet lidstva o miliardy.  

V Česku je malá naděje, že by se většina občanů postavila proti tomuto plánu, na to je jejich mysl příliš ovládána. Odpor proti válce a morbidním elitám se začíná objevovat poněkud překvapivě v některých západních zemích (Německo, Francie, Španělsko). Česko, které v minulosti bývalo předvojem vývoje lidské civilizace (husité, protestantismus, Pražské jaro), tak vkládá naděje do vývoje v jiných evropských zemích.