Pouhé dvě věty, a kolik obsahují rozporů!
Například výraz „doporučil“ – od náměstka pražského primátora se to ve skutečnosti rovná zákazu, protože kontextem je náměstkova „porada“ k tomuto koncertu na ukrajinském velvyslanectví, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Co má však proboha společného jakýsi ukrajinský sankční seznam, inspirovaný rusko-ukrajinským konfliktem, s kulturními událostmi u nás? Když nikdy žádného Pospíšila či někoho jemu podobného nenapadlo udělat sankční seznam amerických umělců, jen proto, že mají občanství země, která jen po druhé světové válce vyprovokovala desítky ozbrojených konfliktů nikoliv na svých hranicích, ale kdekoliv na světě – ?!
Velmi sporný je samotný výkon náměstka Pospíšila ve funkci, která je určena pro péči o kulturu, a ne pro politické cenzurování a kádrování. Jiří Pospíšil by měl spíše být nazýván vrchním pražským drábem, cenzorem či kádrovákem, ne-li přímo politrukem.
Každopádně jeho činnost pamětníky přenesla hluboko do dob normalizace, která tak drtivě dopadla na oblast kultury po jejím obrovském rozmachu v šedesátých letech. Systém přehrávek, kádrování a ohýbání páteří kultuře nikdy nesvědčila. Prospěla jen těm nemnohým, kteří se nesehnuli, nepodvolili, nepodlehli a nepodřídili. Mohli si však poté jen psát do šuplíku či šířit texty ve strojopisných edicích, respektive drnkat po stodolách, promítat a vystavovat svá dílka po sklepích.
Tak tuto atmosféru připomněl svým výstupem hrobař kultury Jiří Pospíšil.
Avšak zázraky se dějí, a já to prásknu, i když to možná někdo v České televizi odskáče. Ano, byla to Česká televize, která na svém programu čtArt uvedla (19.6.2024, k přehrání tamtéž do 3.7.2024) pořad nazvaný „Legendární salcburská Traviata“, popsaný slovy, která stojí za to ocitovat doslova:
„Představení Verdiho Traviaty na Salcburském festivalu v roce 2005 přitáhlo pozornost celosvětové veřejnosti, ačkoliv to nebylo první společné vystoupení Anny Netrebko (Violetta) a Rolanda Villazóna (Alfréd) v hlavních rolích na jevišti. Byl to však okamžik, kdy oba v salcburské inscenaci vystoupali na hvězdný piedestal. Každý z nich je brilantní a jedinečný svým způsobem, ale pod vedením režiséra Willyho Deckera zazářili nad vším jako dokonalý operní pár, vyvolávající před zvědavým obecenstvem nejrůznější fantazie. Operní hvězdy si nikdy předtím nebyly tak osobně blízké a nikdy tak výrazně zviditelněné v médiích po celém světě. Dříve neznámé záběry z divadelních zkoušek a rozhovory se sopranistkou Annou Netrebko (Violetta), tenoristou Rolandem Villazónem (Alfréd), barytonistou Thomasem Hampsonem (Alfrédův otec Germont) a režisérem Willym Deckerem přivádí k životu tento magický okamžik hudby.“
Dlužno dodat, že sledovat tuto inscenaci na nádherně skromném, jednoduchém a prostém jevišti, vydatně přispělo k soustředění na ony mimořádné výkony – především pěvecké, ale i herecké!
Lze jen konstatovat, že je štěstí, že cenzorské šílenství se v tomto případě vyhnulo České televizi, tedy jistému jejímu produkčnímu týmu. Přispěl tím ke slavnému vítězství ducha nad bahnem, v němž se rochňají amúzičtí šmejdi. Díky za to!
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
