"Československý velvyslanec ČSFR ve Strassburgu PhDr Čestmír Císař mi v Berouně před vernisáží vyprávěl neuvěřitelné, jak mu často volal ministr zahraničí Jiří Dienstbier, shodou i kdysi náš minulý kolega z redakce Světa v obrazech, aby předložil návrhy v Evropě k udělení vyznámení a řádů a doktorských a jiných titulů Václavu Havlovi. Připadal jsem si přitom vyprávění poněkud jakoby v Jiříkově vidění. Ale neocitnul jsem se v neznámém světě. Herec Miroslav Horníček, který byl přitom, to musel nakonec u baru spláchnout štamprlí vodky s Jiřím Křesťanem, když jsme mu slíbili, že manželce ani muk! Budeme mlčet jako v hrobě," zavzpomínal známý spisovatel.
"Za metály se všude na světě platí. Hrdinstvím, životem, dílem, výkonem, leč někdy i obracenou stranou mince – blahosklonností, penězi nebo patolízalstvím k vůdci, panovníkovi, ala "císař pán je pašák". Nejprve vyznamenává jiný panovníka, panovník se pak odvděčí i nám. Nebo o něm anebo za něho napíšeme knihu. Sláva Bohu na výsostech. Jedinému, kdo takový stav u nás neakceptoval, byl Klement Gottwald. Měl jiné slabosti. Kromě služby obyčejného vojáka císařovy armády a po vzniku ČSR, kdy byl povolán k potlačení nepokojů v souvislosti s Maďarskou a Slovenskou republikou rad, kdy vypjal prsa za službu vlasti, se na něho na rozdíl od všech dalších prezidentů nikdy nedostalo. Také s výjímkou prezidenta Miloše Zemana a myslím, že i prezidenta Václava Klause. Stejně jako se nedostalo na prezidenta Antonína Novotného. Byli na tom s dekoracemi dohromady tito tři stejně," konstatoval Hrabica.
Konečně archivy v tomto ohledu nelžou
"O prezidentovi T.G. Masarykovi platilo jiné. Na bojiště i do světa, pěšky i na koni nebo vlakem nepřijížděl nikdy ani s jednou prázdnou kapsou. Prý je měl plné vyznamenání a řádů; uděloval je spontánně. A rád i s citem i srdcem. Nebyl jediným z vládců tohoto světa, kdo tak jednal. Málo se ví, jak si pozdější diktátor Benito Mussolini vážil Mistra Jana Husa. Jeho knihu „ Giovanni Hus, il veridico“ („Hus je pravdomluvný“) ilustroval český věhlasný malíř Oskar Brázda. Benito vyřkl: „Sláva Brázdova je slávou Itálie“. Bylo to v roce 1924. Tehdy mu patřila i slova: „Ať žije Lenin, ať žije revoluce.“ Ve dvacátých letech minulého století byl Benito úspěšný politik, Churchill ho označil za „úspěšného chlapíka“ a Tomáš Garigue Masaryk mu udělil nejvyšší československé vyznamenání Řád bílého lva," připomíná Zdeněk Hrabica.
Dějiny pochodovaly a hudby hrály
"Teď je to jiné. Hlavy státu jsou obviňovány , že vyznamenání a řády a medaile rozdávají svým kamarádům. Někdy se i já nad nimi pohoršuji, ale hned se v takových chvílích uhodím přes prsty, jako to dělával katecheta Korehňák v hodině náboženství. Když mne třikrát rákouskou práštil přes prsty na obou rukách, že jsem vyrušoval. Měl na to plné právo, doba byla taková. Doma jsem dostal nášup a pokárání, že panáček to přece může," má jasno Hrabica.