Prý to je velký úspěch USA. Ve skutečnosti to je jenom doklad stagnace toho, co kdysi koncem roku 2001 zahájili Američané a nazvali to velkohubě válkou proti teroru, píše publicista Franrišek Roček v komentáři pro Prvnizpravy.cz..

Nic zvláštního

Zmrtvolněný šéf Islámského státu žil v jednom patře domu ve vesnici s rodinou izolovaně, bez ochranky, spojen se světem byl jenom kurýrem. Jeho skutečné organizační zapojení do aktivit IS bylo spíše symbolické. Či spíše byl symbolem úpadku Islámského státu v této oblasti. A jeho jméno pro ty, kteří páchali zvěrstva jménem Islámského státu třeba v Indonésii nebo kdesi v Africe, jeho jméno nemělo žádný význam.

Užitek z jeho smrti měl více méně jenom Biden: Jako pijárový signál, že se jeho administrativě podařilo pro jednou něco nezpackat, domnívá se publicista František Roček.

Při útoku zahynulo celkem 13 lidí, mezi nimi i čtyři ženy a šest dětí, informoval deník The New York Times, což je zcela nepodstatné.  Na mrtvoly džihádistů jsou vždy nalepeny civilní oběti. Vždyť i džihádisté jsou vlastně jenom civilisté.

Je proto nepodstatné i to, zda byla těla dětí roztrhána sebevražedným výbuchem Kurajšího bomby nebo v nich byly i slušivé díry po amerických kulometných střelách, jak uvádějí některá media. Neboť teroristická i protiteroristická akce (a jakákoliv občanská válka) nemá nic společného s lidskými právy a nějakými mezinárodními zákony o vedení válečných akcí.

Bezcenný úlovek

Kurajší se ukrýval jen 15 kilometrů od místa, kde se schovával i jeho předchůdce abú Bakr Bagdádí, zmrtvolněný při podobné asanační operaci v roce 2019. Je to v oblasti, kde jsou islamisté pod ochranou tureckého státu v provincii Idlib, kterou vládní síly Bašára Asada stále ještě nekontrolují. Všichni vědí, že tato oblast je hnízdištěm islamistických násilníků.

Odstranění momentálního vůdce IS nepovede k likvidaci samotného IS. Jméno šéfa organizace je jenom politická atrakce – podobně jako je jedno, jestli v USA právě hnízdí prezident Trump nebo nějaký Biden. Tzv. hluboký stát si organizuje americkou administrativu v mocenských záležitostech bez ohledu na žvásty politiků.
Proto se nelze divit zprávě televizního kanálu Al-Arabiya, že džihádisté si rychle vybrali nového nástupce šéfa. Prý jistý al-Isawi. O něm i o jeho předchůdci je málo informací.

Je možné, že je to stejný Abu Yasser al-Isavi, šéf irácké buňky skupiny, jejíž eliminaci Američané oznámili v lednu 2021. Lze jen předpokládat, že jeho jméno s největší pravděpodobností není skutečné.

K Islámskému státu lze ještě dodat, že jakákoliv teroristická organizace islamistického typu není založena na reprezentaci jeho názvu, ale na odolnosti jeho struktury.

Svého času byly Al Kajda a později Islámský stát „úžasné“ symboly - firemní značky. Lesk již ztratily, ale nebyly zničeny. Rozpadly se na menší struktury a rakovinovým způsobem se rozšířily. Dovolím si tvrdit, že jsou dnes početnější a akceschopnější než v roce 2001, na počátku amerikánské války proti terorismu.

Protiteroristické plány jaksi nepočítaly s tím, že islamisté si uvědomí, že musí být schopní podobně jako speciální jednotky, ale s daleko úspornějšími prostředky.

Tedy:

1. Operovat v malých nezávislých jednotkách - skupinách.
2. Maximálně využít informací o prostoru, ve kterém operují, aby byli schopni se rozhodovat o akcích bez konzultací ze vzdáleného centra, které nemusí mít aktuální informace.
3. Způsob a likvidace cílů musí maximálně využít místních podmínek a zdrojů, ale zároveň se vyhnout jakékoliv moderní tedy zachytitelné technické komunikaci.

Na islamistické skupiny je třeba hledět podobně jako třeba na značky bot – Puma či Addidas. Jde o obecnou značku. Proto v podstatě již neexistuje Al-Kajda ani Islámský stát, ale jejich virutální značka. Pod jejich nálepkou existují naopak mnoho skupin islamistických magorů v Asii a v Africe, na nějakém Balkáně a jinde v Evropě. Mnohé jsou zahnízděny ve vyčkávací pozici.

Bez zapíchnutí letadel 11. září 2001 do baráků v New Yorku by Al-Kajda prakticky neexistovala. Byla by bez slávy. Nábor jejich nových bojovníků vlastně zařídily USA vyhlášením války jejich terorizující ideji. Stejně i  vznik Islámského státu je v podstatě dílem USA. Tím, že vojensky obsadily USA se svými sluhy Irák, otevřely prostor islamistickému chaosu, který tam předtím nebyl.

Pokud jde o Saddáma Husajna, sice ho museli vyhnat Američané z Kuvajtu, ale potom mohlo být dohodnuto uklidnění situace s cílem udržet status quo v oblasti Blízkého východu.

Diktátor Husajn byl vhodný zkurvysyn: především zadržoval ambice Íránu, zabíjel i své potenciální konkurenty – islámské fundamentalistické / džihádistické fanatiky. Když v roce 2003 americká armáda obsadila Irák, po porážce Saddáma Husajna nebyla schopna zajistit ani elementární pořádek. Devastací Iráku USA dovolily, aby džihádisté ovládli velký kus Iráku a Sýrie a vytvořili Islámský stát. Bez americké „pomoci“ by k tomu nikdy nedošlo, a džihádisté by v oblasti vytvořili jenom řadu nepříliš aktivních menších (mnohdy i konkurenčních) skupin.

IS jako organizace nebyla příliš dlouho jedním celkem. Stala se nakonec jakousi značkou bez jediného seriózního koordinačního orgánu. IS či ISIS se rozpadl na samostatné větve – v Africe, v Afghánistánu, na ostrovech kolem Indonésie, v irácko-syrském konfliktu, a tyto větve se dále drobí na množství poloautonomních skupin spojovaných vlastně jen mediální značkou firmy.

Technologicky řečeno: V rámci džihádistického odvětví existuje koordinace. Ale mezi samotnými větvemi chybí. Místní aktivita je závislá především na sponzorech.

Islamisté a vůně děvky

Teroristické organizace, podobně jako tajné služby a politicko – mocenské klany, jsou prodejné děvky obchodující podle potřeby s kýmkoliv. Proto se nelze divit informaci, že o americkém útoku na abú Ibráhím Hášimí Kurajšího pravděpodobně věděla islamistická skupina Haját Tahrír al-Šám, protože celou oblast okolo vesnice už 12 hodin před útokem uzavřela. Napsal to na Twitteru Charles Lister, ředitel Blízkovýchodního institutu ve Washingtonu.

Kromě toho Turecko představuje největšího gaunera v regionu kvůli doslova fašistickému režimu prezidenta Erdogana. Turecko od počátku potichu podporovalo islamisty k rozložení syrské vlády. Panuje předpoklad, že potichu podporuje islamisty i dnes, pokud se zaměřují proti Kurdům, kteří touží po svém samostatném státu či  nejméně velmi rozsáhlé autonomii.

Kromě toho Turecko, Britové a USA ve skrytu podporují některé islamistické skupiny s cílem destabilizovat ruské příhraničí.

Dnes se z džihádistů/islamistů stala bažina ještě nebezpečnější než v roce 2001.