Dnes je mu už osmdesát let, žije v Bratislavě a rád vzpomíná na to, jakým byl, nebo spíše jakým tehdy chtěl být. Při blížícím se výročí Listopadu 1989 se budeme s tímto jménem určitě setkávat stále častěji, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.
Pokud byste o něm ještě neslyšeli, rád se vám připomene. V uplynulých třiceti letechh v nichž figuruje jako autor či aspoň spoluautor. Kromě toho vystupuje občas i v médiích. Pokud by vám ani toto nestačilo, zúčastňuje se třeba i besed s pražskými studenty. V tomto směru představuje ale tak trochu výjimku z pravidel. Aspoň ve srovnání s většinou dosud žijících předlistopadových prominentů.
Jinak řečeno: je to stále velmi aktivní člověk, jehož minulost se pokusil v úvodu poslední knihy, kterou dal Lorenc dohromady s Karolom Lovašom pod slibným názvem „Generál, který byl u toho“ (vydala Euromédia Group v r. 2019) shrnout i M.Macháček, který vešel ve známost svojí nedávno vydanou monografií o Gustávu Husákovi, oceněné vloni v říjnu presidentem na pražském Hradě.
Někdejší šéf StB hrál v událostech 80. let nesporně významnou roli, i když asi jinou, než si on sám o tom myslí. Asi i proto je pro mladší odborníky jako je Macháček přitažlivým subjektem na němž –byť nemají vlastní zkušenost s dobou, kdy Lorenc a spol. vládli - mohou zkoumat to, co sami na vlastní kůži nezažili
Tento nesporně velmi nadějný historik se v současné době zabývá studiem nejen českých archivů a jiných reálií z této doby, ale kupodivu i sovětských archivů v Moskvě. Využil v poměrně obsáhlém úvodu ke knize o Lorencovi od Alojze L. takové dokumenty jako je jeho osobní služební spis. Osobní materiály uchované v dostupných archivech jsou sice jistě zajímavé,ale bývají příliš jednostranné, než aby umožnily dostatečně a objektivně porozumět tomu, co se za normalizace u nás dělo, stejně jako jejím aktérům.
Očekávat tedy, že by snad oni sami byli schopni tímto způsobem nám zprostředkovat kvalifikované vysvětlení toho, co se tenkrát dělo, není ale reálné. Kromě faktoru zamlčovaných informací ( z důvodů které oni dobře znají, a které by je nejspíše byly schopny i dehonestovat) zde hraje svoji roli i to, že zatím chybí také výpovědi jejich někdejších kolegů i těch ostatních účastníků tohoto dění. Zde lze jasně sledovat důsledky působení omerty. Lidé jako plk.Vykypěl (náčelník Druhé správy StB) či jiní „dobře informovaní“ jedinci ale zatím nemají důvod spěchat se zveřejněním svých názorů i výkladů. Možná budou jednou ochotni o nich mluvit, ale zatím neexistuje žádný tlak na to, aby nám sdělili své vědomosti, včetně těch o Lorencovi.
Macháčkovy poznatky o Lorencovi (stejně jako poznatky jiných nezávislých badatelů) nicméně mají svoji hodnotu i bez toho, co v nich zatím chybí. Především doplňují knihu založenou na rozhovorech katolického kněze z božejovické fary K. Lovaše, kterému pensionovaný generál byl ochoten poskytnout nahlédnutí do svých „rozumů“. Vážným problémem monsignora Lovaše ovšem je, že si nepřečetl dostatečně ani to, co již předtím Lorenc zveřejnil. Natož aby tuto minulost zkoumal jako badatek, Svědčí o tom i způsob jeho kladení otázek adresovaných A.L. vedoucí jen k opakování informací, které už Lorenc někde jinde a jindy poskytl. Některé z nich jsou ale v této knize vydávány za nové. Navíc Lovaš, jehož kvalifikace pro podobné rozhovory není nic moc (není ani známo, zda otázky kladl svému protějšku přímo z očí do očí, nebo písemně), možná nechtěně nabídnul Lorencovi prostor pro to, aby se předváděl jako vzdělaná (i ve společenských vědách) a positivní osobnost, což je ale meta, na kterou tento někdejší prominent zjevně nemá.
V knize jsou tyto informace také jen velmi zřídka podepřeny odkazy na původní zdroje. Chybí tam nejen seznam použité literatury, ale i jmenný rejstřík, což by umožnilo snazší orientaci v jejím obsahu. Působí proto jako jakýsi pel mel mnoha starších, již použitých informací (někdy dokonce protichůdných) namíchaných jen zřídka s některými dosud jinde nepoužitými fakty. Přes své zjevné nedostatky je při trvajícím akutním nedostatku jiných textů, které by se pokusily o výklad dění v listopadu 1989 i předtím, využitelná pro studium pozdní normalizace. Tedy i k následujícímu komentáři věnovanému této - dnes trochu již smutné - postavě nedávných dějin.
Lorenc pocházející z česko-slovenské rodiny, se narodil těsně před válkou v Trenčíně a jeho kariéra byla původně spojena - podobně jako kariéra mnoha jiných mladých mužů v poválečné době - s armádou. Nesporně mezi nimi vynikal nejen svým zájmem o matematiku a fyziku, ale i zájmem o šifrování, tedy o komunikační technologie. Nejspíše měl dobré učitele, o kterých se ale nezmiňuje. Neskončil proto jako mnoho jiných někde u bojového útvaru, ale všimli si jej soudruzi z vnitra. Pracovitý, ctižádostivý mladý oficír jim padl do oka. Tajné služby potřebují takové jedince minimálně tak jako armáda.
Jak se ale do těchto struktur dostal, o tom A. Lorenc v knize příliš nemluví. Možná s nimi už předtím spolupracoval, možná ale tento přechod proběhl normálním, běžným způsobem. Lepší plat, rychlejší vzestup. Alojz byl sice bilingvní poločehún jehož mladší bratr byl vyškrtnut pro pasivitu během očisty po 68. roce z komunistické strany, ale nějak to u něj nevadilo.
Proměna Lorence z důstojníka éčsl. armády v nadějného a perspektivního kádra zločinecké organizace, kterou tehdy StB nepochybně byla, proběhla - aspoň podle toho, jak to Alojz L. líčí - rychle a klidně. Měl jistě svá gurú, kteří mu v tom mohli pomoci. Lidé jako Obzina, Husák a asi i jiní lemují jeho cestu do čela StB, což je ale právě ta část, která v této knize zjevně chybí. Přísloví říká, že když chce někdo vlkem býti, musí s nimi výti. O tom v knize však není ani slovo. Také zde chybí - a to citelně - informace týkající se jeho perestrojkové fáze.
Zde se už bez soudruhů ve zbrani jako byli generálové KGB F.D.Bobkov či V. F.Gruško neobešel. O nich se ale zmiňuje jen opatrně a okrajově, stejně jako o těch, kteří s ním a on s nimi v pozdní normalizaci připravovali Listopad. Lorenc byl zcela určitě jeden z těch, kteří to vše nějak ovlivňovali. Nebyl samozřejmě na to sám. Neobešel se přitom bez podpory ze strany těch, kteří s ním sdíleli názor, že se vývoj socialistického systému v té době dostal už do slepé uličky. On a jiní jeho kolegové z komunistického disentu, kteří v listopadu 1989 připravili vnitrostranický převrat, to určitě neměli jednoduché. Ten, kdo by očekával, že ale právě o tom bude v knize řeč, bude zklamán. Zase zde působí ona pověstná omerta.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:ps)
