Mohli bychom si něco říct o konfliktech ve střední Asii. Konflikt v Náhorním Karabachu trvá už více jak dva týdny, jsou tam mrtví, ranění, lidé utíkají..
A proč to všechno, co si myslíte pane Zbořile?
„Opravdu těch konfliktů v celé této nám vzdálené oblasti přibývá. Nezapomeňme, že ten nejzávažnější stále probíhá už 30.rokem v Afghánistánu. Nedávno došlo k dalšímu pokusu o svržení režimu v Kyrgyzstánu, to je už několikátý pokus o změnu režimu od roku 1991, kdy se tato země stala samostatným státem. Vlastně klidná situace je jen v těch státech, které jsou řízeny autoritativně. I když vlastně vlády ve všech těchto zemích mají podobné rysy. Poslední konflikt arménsko-ázerbájdžánský, spíše to vypadá na ázerbájdžánsko-arménský, je zajímavý ne tím, že tato oblast zapáchá naftou nebo plynem, ale tím, že se tam jedná o strategicky významné prostory, které mohou posloužit třeba k stavbě energovodů, anebo jako vojenské základny ve prospěch někoho jiného. Nebo celá ta věc vznikla také proto, aby se Turecká republika, která hraje stále větší roli mezi turkickými státy, přiblížila ke Kaspickému moři nebo k oblastem, které situaci kolem Kaspického moře s nejkvalitnější ropou nějak ovlivňují.
My se nevěnujeme dostatečně intenzivně záležitostem kolem Severoatlantického paktu, jednou je to pro nás uzavřené tím, že jsme se stali členy a všichni jsou se všemi přátelé a zapomínáme, že to tak není. Řecko a Turecko se může dostat do tak velkého konfliktu, že že také přeroste až v konflikt válečný.
Arménie s Ázerbájdžánem jsou už ve válečném stavu a zřejmě se tam jedná tradičním až ruské cary pamatujícím způsobem, a to nejen jak konflikt rozdmýchat, ale také uklidnit. Vojenské operace jsou na této úrovni neovladatelné, už ani nějakým vnějším vlivným činitelem, ať už jsou to Spojené státy nebo Ruská federace. Ale vypadá to také, že to může být také nové bojiště ozbrojených skupin, někdy pod kontrolou nějaké státní moci, ale dost často nezávislých a „rabujících“ v zemích, o kterých se domnívají, že je tam něco, čím se lze obohatit.
Mimochodem, je to také oblast, která je blízká snu Ruské federace o „euro-asijské hedvábné cestě“, nebo čínského o „jižním pásu“ . Nechci se pouštět do lidového geopolitického uvažování, které je u nás tak běžné , ale je pravda, že tady bychom geopolitický pohled neměli přehlížet,“ uvedl Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz..
A co „turkická šestka“…
„A pokud budeme uvažovat v citovaných geopolitických rozměrech, tak bychom si mohli všimnout toho, o čem se u nás, ale i v Evropě příliš mnoho nemluví, a to je pokus o integraci turkických států, turkické šestky, kterou tvoří Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Ázerbájdžán a Turecko. O té si jen myslíme, že víme, kdo je jejím motorem. Dovolil bych si připomenout, že ještě před několika lety na summitech těchto šesti států se mluvilo rusky a v posledních už asi pěti letech se tam jako jednací jazyk používá turečtina. Pravda je, že si všichni mohou dost dobře porozumět, ale přece je to jen malý důkaz toho, že tento svět žije nějakým nezávislým způsobem na vnějších vlivech a rozhodně nezávisle na nějaké politické nebo ekonomické kolonizaci. Té, o které snily evropské státy před stoletím nebo při parcelování Osmanské říše. Anebo je to ještě zajímavější, protože to jsou státy, které si myslí, že jako dodavatelé surovin by neměly být už jenom objektem zájmů EU, ale že by měly být také subjektem pořádání vztahů s EU. Z těch velkých evropských suverénů, kteří se chtěli podílet na rozpadu Osmanské říše, tam vlastně nenajdeme nikoho, jenom skupiny ozbrojených mužů, které mohou být odněkud z Evropy podporovány, ale nikoliv v zájmu států nebo EU, ale jen nadnárodních ekonomických subjektů,“ dodává Zdeněk Zbořil.
Podrobnější analýzu si můžete poslechnout v následujícím rozhovoru Zdeňka Zbořila pro Prvnizpravy.cz.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
