Denisované patří k nejzáhadnějším příbuzným dnešního člověka. Věda jejich existenci rozpoznala teprve v roce 2010 díky genetické analýze nepatrného úlomku kosti z Denisovy jeskyně na Sibiři. Od té doby se ukázalo, že žili na rozsáhlém území Asie a křížili se s předky některých dnešních lidských populací. Jejich skutečných kosterních pozůstatků však známe stále velmi málo.
Nový výzkum jeskyně Bianfu v jihozápadní Číně tento obraz výrazně doplňuje. Mezi více než 60 tisíci kostními fragmenty vědci identifikovali dvě části temenní kosti a fragment vřetenní kosti předloktí, které analýza pravěkých proteinů přiřadila denisovanům. Stejnou příslušnost potvrdila také u dvou zubů nalezených při vykopávkách. Vřetenní kost je přitom vůbec první bezpečně identifikovanou kostí tohoto typu u denisovanů.
Jeskyně Bianfu leží v provincii Jün-nan na jihozápadním okraji Tibetské náhorní plošiny. Její kulturní vrstvy zachycují období přibližně před 190 až 70 tisíci lety, zatímco nově potvrzené denisovanské ostatky pocházejí z vrstev starých zhruba 167 až 134 tisíc let. Samotné hledání lidských kostí připomínalo práci s obrovskou skládačkou. Z lokality pochází přes 60 tisíc fragmentů a podle jejich vzhledu často nelze poznat, zda patřily člověku, jelenovi, skotu nebo jinému savci. Analyzovat každý z nich pomocí hmotnostní spektrometrie by bylo příliš nákladné a neefektivní.
Vědci proto spojili klasické posuzování tvaru kostí s molekulárními metodami. Podle velikosti, tloušťky kompaktní kostní tkáně a povrchových znaků označili 22 fragmentů za možné lidské ostatky. V širším výběru bylo 76 kostí určeno k analýze metodou ZooMS, která využívá charakteristické složení kolagenu k určování živočišného původu kostí. Následné proteomické analýzy potvrdily denisovanský původ tří kostních fragmentů, dvou částí temenní kosti a části vřetenní kosti, a také dvou zubů. Z desetitisíců převážně zvířecích pozůstatků se tak podařilo bezpečně určit pět fosilií této mimořádně málo známé lidské populace.
Objev vřetenní kosti je důležitý zejména proto, že kostí denisovanů z částí těla pod lebkou známe jen minimum. Dosud mezi ně patřil například článek prstu z Denisovy jeskyně a žebro z tibetské jeskyně Baishiya. Nový nález tak poprvé umožňuje přímo studovat stavbu denisovanského předloktí.
Dochovala se horní část vřetenní kosti. Některými vlastnostmi, například velkými rozměry v oblasti lokte a pravděpodobnou orientací drsnatiny pro úpon dvojhlavého svalu pažního, připomíná neandertálce. Celkovým vnějším tvarem a geometrií průřezu krčku se však více podobá moderním lidem. Autoři proto hovoří o mozaice anatomických znaků. Ta může ukazovat na odlišné biomechanické zatížení a způsob používání horních končetin, než jaký známe u neandertálců a moderních lidí. Z jediného fragmentu ovšem nelze rekonstruovat celkovou tělesnou stavbu denisovanů.
Psali jsme: Mývalové si z odpadků vyrábějí vlastní hračky
Bianfu zároveň poskytla více než 1 300 kamenných nástrojů a desítky tisíc zvířecích pozůstatků. Samostatná studie lokality ukazuje, že její obyvatelé lovili především středně velkou a velkou zvěř a dlouhodobě se přizpůsobovali prostředí tvořenému převážně jehličnatými lesy a lesostepí.
Denisované byli dlouho známí především z genetických stop. Jejich DNA dokázala, že představovali samostatnou archaickou lidskou populaci příbuznou neandertálcům a že se v minulosti křížili s moderními lidmi. Výraznější část denisovanského genetického dědictví dodnes nesou některé populace Oceánie a jihovýchodní Asie.
Bianfu nyní významně rozšiřuje jejich fyzický fosilní záznam. Podle autorů studie jde po Denisově jeskyni na Sibiři o lokalitu s největším množstvím molekulárně potvrzených denisovanských ostatků. Zároveň vyplňuje důležitou geografickou mezeru v jihozápadní Číně, na přirozené spojnici mezi východní, jižní a jihovýchodní Asií.
Objev je důležitý ještě z jednoho důvodu. Ukazuje, že lidské fosilie nemusejí být vždy nápadné lebky nebo celé kosti. Mohou už desítky let ležet mezi tisíci neurčitelných úlomků v archeologických souborech. Kombinace anatomického výběru, ZooMS a podrobné analýzy pravěkých proteinů umožňuje zjistit jejich původ i tam, kde se nezachovala použitelná DNA.
První denisovanské předloktí proto není jen dalším vzácným kusem kostry. Ukazuje také cestu, jak hledat další části těla lidí, jejichž existenci jsme nejprve poznali z molekul a jejichž skutečnou podobu teprve začínáme skládat.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje. 1. Nature – Ancient proteins identify various Denisovan remains from Southwest China; 2. Nature – Denisovans from southwestern China and their subsistence strategies; 3. Chinese Academy of Sciences – Denisovan Radius Discovered for First Time in Southwest China
