Od voleb v Bělorusku uplynulo více než 100 dní, ale Alexander Lukašenko stále zůstává u moci, a to i přes masivní protesty a západní akce, píše komentátor NI. Zároveň se Bělorusko ocitlo v ještě větší izolaci od evropských institucí a Lukašenko spadl přímo do rukou Moskvy. Autor článku se proto rozhodl zdůraznit, jaké ponaučení by si mohla vzít budoucí administrativa Joea Bidena z neúspěchu „barevné revoluce“ v Bělorusku.

V létě roku 2019 vláda Trumpa uznala, že dlouhá tradice konfrontace a sankcí nevedla k významným změnám v politice Minsku. Washington se tedy rozhodl změnit svou taktiku: místo neustálého mluvení o neřešitelných morálních otázkách je lepší zapojit Minsk do širokého euroasijského partnerství. Vřelý vztah mezi Spojenými státy a Běloruskem by mohl hrát roli v boji proti čínské expanzi v Evropě a v dalším jednání se Západem při dalších jednáních s Kremlem. Kromě toho se Bělorusko již dlouho stalo zónou pro další prodej zboží, takže pokud s ním naváží vztahy, může to pomoci posílit stejný sankční režim vůči Íránu.

V létě roku 2019 se tedy bývalý americký poradce pro národní bezpečnost John Bolton setkal s Alexandrem Lukašenkem a následující rok USA podepsaly bezprecedentní smlouvu o vývozu ropy s Běloruskem. Ministr zahraničí Mike Pompeo zároveň nepožadoval od Lukašenka ani vnitřní reformy, ani konkrétní ústupky v zahraniční politice.

Byl tak položen základ pro nový vztah mezi USA a Minskem, ale pak nastal čas prezidentských voleb v Bělorusku. Proti volebním výsledkům došlo k velkým protestům a západní země se postavily na stranu protestujících, odmítly uznat Lukašenkovo vítězství a rozhodli se ho potrestat. Jak píše autor článku, takto začal v Bělorusku pokus o barevnou revoluci. Desítky západních diplomatů na protest proti Lukašenkovi položily květiny na místo smrti jednoho z demonstrantů. Evropský parlament uznal koordinační radu vytvořenou Tichanovskou. Dělnické stávky, částečně koordinované opozicí ze západních zemí, se pokusily rozvrátit běloruskou ekonomiku, zatímco Brusel a Washington se pokusily vyjednat masívní sankce.

Spojené státy tedy nejenže opustily svoji politiku normalizace vztahů s Minskem, ale zcela odmítly považovat Lukašenka za legitimního prezidenta. A Lukašenko se v reakci na to musel vzdát své dlouholeté vícevektorové politiky, když balancoval mezi Západem a Východem, a úplně se vrátit pod křídla Ruska. Podle autora článku barevná revoluce v Bělorusku selhala, protože Lukašenko včas zvýšil zdroje policie, aby zabránil majdanskému scénáři, kdy síly zákona a pořádku nemohly odolat tlaku protestů. A pak mobilizoval svou vlastní základnu podpory.

Tato situace se však stala nejen v Bělorusku, ale například v Sýrii a Kyrgyzstánu. Podle autora článku jsou barevné revoluce samy o sobě neúspěšným konceptem, protože jsou založeny na vnucování liberálně-demokratických hodnot, a nikoli na sledování strategických cílů, národního zájmu.