Boj civilizace s přírodou je tvrdý a jsou v něm ztráty na obou stranách. Tak to ale v bojích, kde jde o vše, bývá. Nejhorší však je, že se mezi lidmi najdou kolaboranti, kteří zrádně bojují v uniformě nepřítele proti svým, proti nám, proti civilizaci. Ti by chtěli vaše vytápěné suché pohodlné příbytky s lednicemi plnými jídla a pití opět nechat zarůst bujnou vegetací. Protože jak se v boji s přírodou poleví, hned si mrcha vezme vše, co jí bylo pracně vyrváno. Proto jsou tito kolaboranti v našich řadách tak nebezpeční. Existuje jediný oprávněný důvod, kdy lze polevit v lítém boji s divokou přírodou. Je to potřeba zatočit s kolaboranty!
Ale hned potom je nutno se vrátit na hlavní frontu a bojovat dál o každý metr. Generace našich potomků se na nás dívají. Necháme jim ušlápnutou civilizaci obklíčenou zuřící divočinou, nebo kvetoucí kulturu, kde má příroda pěkně vykázané své místo v truhlíku za oknem či v ZOO? To záleží na každém z nás.
Dopisuji tyto řádky a vyrážím na Šumavu, do první frontové linie. Přírodo, třes se, nebudeš se tam roztahovat věčně, už na tebe jdu.
Ladislav Jakl