Rozhlasový pořad „Děti vám to řeknou“ vypadá úsměvně. Ve skutečnosti jsou dětské výroky karikaturou myšlení „dospělých“ ovlivňovaných médii. Děti bezelstně opakují primitivní stereotypy, které slyší. „Dospělí“ je velmi často bez přemýšlení pokládají za svůj vlastní názor a vehementně je hájí. Propaganda je založena na sugestibilitě „spotřebitelů“ a skutečnosti, že naprostá většina lidí není schopna informace kriticky přehodnotit. Schází jim k tomu motivace, myšlenková kázeň a hlavně přísun vzájemně si odporujících informací a názorů, v nichž je potřeba se vyznat.

Profesor McChesney z University of Illinois  si ve své knize Problém médií, která nedávno vyšla česky, dělá starosti, že mediokracie (vláda médií) vede k potlačení demokracie. Poukazuje na to, že zatímco v Sovětském svazu ovládala všechna média komunistická strana, ve Spojených státech dneška ovládá 90% všech médií 5 společností, které sice soupeří na trhu, ale politicky mají zcela shodné zájmy. Odměnou za mediální podporu Republikánů byla deregulace na trhu médií. Jedna společnost může vlastnit rozhlas, tv stanice i papírová média a dosáhnout tak stoprocentní kontroly nad myšlením lidí v celém obrovském regionu už jen výběrem zpráv a jejich deformující interpretací. Situace se prudce zhoršuje. Roli Orwelova Ministerstva pravdy nehrají komunistické strany, ale vlastníci médií.

Sovětští novináři na návštěvě americké univerzity v sedmdesátých letech hájili názor, že se mohou vyjadřovat naprosto svobodně, nikdo jejich myšlenky necenzuruje. Byl to výkvět sovětské žurnalistiky. Byli to lidé prověření, osvědčení a uvědomělí. A měli pravdu. Po přísném výběru jednostranné zaujatých novinářů s pevnou sebekázní nebylo cenzury ani třeba. Ti, kteří vybočili, dále nepokračovali, nestali se výkvětem. Ve Spojených státech to není jinak. Relativní svoboda redakcí existující ještě v sedmdesátých letech zcela vymizela po nástupu neokonzervativců. Veřejné mínění smějí ovlivňovat prověření, osvědčení a uvědomělí. Ti, kteří nejsou takoví, působí nanejvýš na „volné noze“ (tak se hovoří o nezaměstnaných novinářích) nebo v bezvýznamných médiích.
 

Po Velké listopadové revoluci zvané „Plyšák“ došlo nejprve ke strategickému obsazení klíčových redakcí s celostátní působností. Novináři se navenek přerodili podle aktuálních požadavků a pochopili nejen co smějí, ale i co nesmějí aby přežili, nicméně nebyla záruka žádoucí iniciativy. Nová generace novinářů se nepřizpůsobuje pasivně, ale sžívají se s požadavky na ně kladenými, ba je iniciativně překonávají. Nezprivatizovaná média sice nemají pravicově orientované vlastníky, ale ideově vytříbené vedení, které již nespatřuje smysl média v objektivním informování veřejnosti, ale v boji za lepší zítřky podle představ nového vedení.
 
Vyhraněně pravicová orientace všech rozhodujících sdělovacích prostředků se projevuje zejména tím, že komentáře se tváří jako zpravodajství. Duch takového komentáře už naznačuje, co je správné. Prosazuje-li něco pravice, pak předpoklad neúspěchu je označen jako „hrozba“, o levicových záměrech se hovoří s despektem. Dále by bylo možno uvést dlouhou řadu klasických manipulací známých již od dob antických rétorů. Jedna z nich přece jen zaslouží zvláštní pozornosti. Stejně jako v USA (podle McChesneye) jsou jako odborníci prezentováni a do vysílání (či k písemnému vyjádření) zváni v obrovské převaze nositelé ostře pravicových názorů. Není divu, vychází se tak vstříc nejen vkusu redaktorů, ale zejména snaze ovlivnit veřejné mínění.

15. 6. 09 zazněl v ČR1 fejeton Miroslava Macka. Oceňoval v něm vynikající strategii při vzniku nové politické strany TOP 09 a doufal, že pravicoví voliči nespokojení s uhýbáním ODS doleva (!!) se konečně sjednotí a porazí levici. Je to jen jeden z velmi mnoha hlasů (a manipulací) na podporu volitelnosti nové strany typu „Nejsme jako my!“. Má jen znovu podpořit  představu, že jen pravé je to pravé. Nic proti tomu. Problém je, že nemůže zaznít nic jiného než analýzy „odborníků“ z řad pravice a fejetony „moudrých komentátorů“ z řad pravice. Jen ti jsou pozváni. Něco jiného může zaznít jen z míst, která nejsou příliš slyšet nebo je jejich hlas kontraproduktivní.
 
Stále platí, že „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“, jenže ve „veřejnoprávních médiích“ jde o chleba koncesionářů a nikoli vedení. Za peníze sta procent veřejnosti se dělá kampaň pro patnáctiprocentní zájmy. Navíc demokracie, je snad ještě pořád hodnotou, která by zasloužila ochrany. Proto pro šíření informací a komentářů nemůže platit, že jde o „obchodní komoditu jako je každá jiná“. Nebo je už pozdě a totalita mediokracie jako informačního monopolu pravice je nezvratná?

Ivan David