Mnozí již totiž uvykli představě, že monarchisté se pohybují na oběžné dráze tzv. pravdolásky, kolem Dagmar Havlové a dalších. Není ovšem nic tak vzdáleno pravdě, než když dochází k zevšeobecnění a vhazování všech do jedné škatule.

Monarchistou se stává člověk, který dospívá k přesvědčení, spolu s Platonem, Aristotelem a především sv. Tomášem Akvinským, že monarchický princip vlády, doplněný o podíl dalších složek společnosti na vládě (aristokracie a lid), je pro stát i společnost optimální, a to v dlouhodobé perspektivě. Ani toto přesvědčení ovšem není pro monarchismus určující. Protipólem monarchie je totiž tyranie, přičemž každý typ vlády je tedy závislý na idejích a především na cílech, které jsou sledovány nejen jednotlivcem (ekonomickými a politickými elitami), ale celou společností. Ono skutečně platí, že jaká společnost, taková vláda. Nejde tedy pouze o formy vlády, ale o cíle společnosti, které jsou spojeny s cíli a prioritami každého jednotlivce. Forma vlády a její obsah, tedy idea, jsou neoddělitelně spojeny.

Jak je tedy možné, že se monarchista dovolává prezidenta, který pro něj představuje formu vlády méně dobré a málo stabilní? Inu proto, že dokáže rozlišovat mezi formou a obsahem. Rozlišuje mezi kvalitou člověka a úřadem, který zastává. Může se tak dovolávat prezidenta jakožto člověka, kterýžto jako osoba zastává konzervativní hodnoty a ctí lidskou historií osvědčené principy. Má zdravý osobitý instinkt a ve sdílené zkušenosti ukotvený pohled na obecné normy lidského jednání. Zároveň mu nechybí statečnost a odvaha kráčet navzdory všeobecným manipulacím s větší částí naší společnosti, ne-li vůbec světa. Raději snad tzv. systémovou chybu (osobnost) než falešného moderátora davu.

To ovšem může docenit jen ten, kdo dokáže rozlišovat mezi kategoriemi dobra a zla. Tragedií každé společnosti i národa je, když podstatná část lidí ztrácí smysl pro tento typ rozlišování. O to větší tragedie, že skutečné zlo je vždy osvíceno aureolou zdánlivého dobra. Vždy se jeví jakožto „dobro“, neboť vždy jde o lest, což je metoda zla. Právě proto, se političtí machiavelisté a proroci světlých zítřků“ vždy zaštiťovali pojmy jako je svoboda, láska, spravedlnost a ještě ke všemu pravdou. Vždy ovšem předkládali k věření důkladně namixovaný koktejl pravdy a lží, neb jen příšeří polopravdy imponuje poloslepým. Monarchista tedy umí odlišit, jestliže někdo jedná či se alespoň snaží, žít v souladu s ctnostmi, což je pojem dnes téměř neznámý. Vnější znaky monarchie, pro něj nikdy nemohou převážit nad obsah. Viditelné znaky (svatováclavská koruna, chrám sv. Víta, šlechtictví atd.) vždy zůstanou bohatou studnicí odkazů na víru a ideály naši předků, které čekají na opětovné pochopení a přijetí. Možná právě proto není český stát monarchií, neb se naše společnost stále odklání od pravé víry provázené pokorou a mávátky vždy a znova bouřlivě vítá zdánlivé dobro okamžiku. Dav opojený mýtem bohorovnosti, tak buduje nikoliv katedrály, ale pyramidy a v esoterickém záchvatu vyznává víru v kde co.

Vztah k zemi, státu, duchovnímu a kulturnímu dědictví se s monarchismem nevylučuje, naopak k sobě bytostně patří. Jestliže globální a nadnárodní duch hodlá znevážit a transformovat toto dědictví do transcendentního osvíceného otrokářského systému, monarchista musí bojovat s ostatními za jeho uchování. Zatím se ovšem zdá, že nechceme ani Pravdu, ani Lásku, máme tedy pravdolásku.

David Hibsch