Svátek má: Václav

Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

75 let od konce a začátku

Příspěvek představuje zkrácenou verzi obsáhlejšího zamyšlení nad 75. výročím kapitulací, Německa a Japonska, které bude zveřejněno Institutem české levice (ICL) – www.institutcl.cz na začátku května t.r.

Cílem příspěvku je představit k diskuzi: 1) osobní pohled na 75. výročí kapitulací ve druhé světové válce v kontextu vlastenecké války 1812, první světové, samozřejmě i současné, formálně nevyhlášené a 2) volný výběr otázek a krátkých odpovědí, vyplývajích z popisu faktů, trendů a vývoje ve světě.

Úvod
S věkem se mi jeví, že mluvit nebo psát o začátcích a koncích válek není správné. Proč? Neexistuje jedna jediná a jednoznačná odpověď na otázku v kontextu vědy o vedení míru zvané Paxologie, kterou často kladl přítel Felix Černoch: Je mír pauzou ve válce nebo je válka přerušením míru? Důležitějším se mi jeví, že bychom neměli sami sebe klamat, nechat se klamat a myslet si, že války skutečně skončily, včetně té doposud nejstrašnější v historii lidstva: Druhá světová válka začala oficiálně napadením Polska 1. září 1939, byla rozšířena o Velkou vlasteneckou válku přepadením SSSR 22. června 1941 a ukončena v Evropě kapitulací Německa 8. května, vzhledem k průtahům Francouzů požadujících jejich podpis na dokumentu a časovému rozdílu mezi Berlínem a Moskvou, 9. května 1945. V Asii válka začala přepadením Číny Japonskem 7. července 1937 a byla ukončena kapitulací Japonska 2. září 1945 po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki.

Již z toho mála uvedeného vyplývá, že se nejedná o jednu válku, ale války. Nezačaly a neskončily v jeden den, a kapitulace vůbec neznamená příchod míru na věčné časy. Naopak. Viditelné a slyšitelné bombardování, střelba a zabíjení lidí dokumentované válečnými fotografy se zaměňuje za méně nebo vůbec neviditelné v procesu přípravy na další válku. O tom je i závěr příspěvku Koronavirus a budoucnost zveřejněný 19. dubna 2020.

To, co vím o válce a osobních zkušenostech aktivních a pasivních účastníků války ze školy, ale především z mnoha vyprávění tchána a tchyně, vyznamenaných vysokými řády SSSR a dalších příbuzných vykonávajících speciální úkoly během druhé světové války v evropské i asijské části SSSR a v kontextu veřejně dostupných informací, připomínkových setkání s bývalými spolubojovníky, představuje pro mne neocenitelný dárek, za který jsem vděčný. Mrak rozumu je mnohem temnější než mrak světa (Čiževskij A. L. 1897 - 1964). Dnes vím, že objektivně hodnotit individuální konání člověka ve válce je nemožné, má akademickou hodnotu. Dnes mohu pouze lépe pochopit komplexitu válečného dění a současně si uvědomit, jaký je rozdíl mezi lidmi s duší bez obleku, prošlými frontou a tmou, a obleky vlivných, pod kterými byli a jsou také lidé i dnes, ale bez duše. Dvě přísloví a jeden citát dovolují čtenáři lépe pochopit, co mám na mysli. Britské: Vděčnost je nejmenší ctností, ale nevděčnost je nejhorší z neřestí. Čínské: Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj. Citát moravského Žida, Stefana Zweiga (1881 – 1942): Informace znamená všechno; za války jako v míru, v politice jako ve finanční sféře.

Minulost ve zkratce

Tvrzení v úvodu příspěvku vysvětlují krátký faktologický pohled do války roku 1812, význam výrazu vlastenecká válka a v neposlední řadě spojení Vlastenecké války 1812 s Druhou světovou (1939–1945), Velkou vlasteneckou (1941–1945) a současnou, formálně nevyhlášenou válkou na poli obchodním, politicko - hospodářském, finančním, mezinárodně - právním, etnicky - kulturně – hodnotovém a v neposlední řadě, technologickém.

V Evropě se často označuje Vlastenecká válka z roku 1812 jako Napoleonova východní kampaň a neklade se otázka: Je tomu opravdu tak, a proč má válka dvě označení? V pojetí Rusů jak je znám, předpokládám, že vlastenecká válka znamená jednoznačně válku v rodné vlasti. Takové pojetí obsahuje proto i občanskou válku. Ruský jazyk a jeho archetypy neumožňují jednoduše zkreslit realitu. Naopak, dovolují vysvětlit například, proč smolenští rolníci, když zahlédli důstojníka v modré uniformě (zelené byly do ruské armády zavedeny až později) mluvícího francouzsky ihned vytahovali vidle či sekery. Pro obyčejné Rusy to byli útočníci. Proč? Ruskou armádu toho času totiž tvořila většina cizinců.

V kontextu pojetí cizinec je potřeba si uvědomit i pozdější problematiku československé družiny (srpen 1914), její transformaci do brigády (červen 1917) a do divize (konec 1917). A také skutečnost z minulosti sdělující nám, že Svatá říše římská neměla na mapě fyzické hranice, rozprostírala se prakticky po většině Evropy a severozápadu Ruska. Sankt-Peterburg postavili Oldenburgové a jejich potomci. Město se částečně objevilo na souši po té, co ustoupilo Baltské moře. To je důvod, proč se Britové, Holanďané, Dánové, Sasové, Prusové a zchudlí potomci evropských šlechticů hrnuli do Petrohradu, aby byli přijati do armády a námořnictva, nebo se usadili v Narvě, Revalu a Rize. A když si vysloužili důchod, vraceli se zpět do své vlasti. Jedním z nich byl německým spisovatelem Rudolf Erich Raspe (1736 – 1794) popsaný Karl Friedrich Hieronymus svobodný pán von Münchhausen (1720 – 1797, známý jako baron Prášil). Mistrovsky ovládal ruský jazyk, sloužil v ruské armádě až do roku 1750 a zúčastnil dvou bitev proti osmanským Turkům (1740 a 1741). Měl ohromný humor, smysl a schopnost měnit suché oficiální zprávy v literární dílo. Po odchodu do důchodu jako kapitán Rižského pluku kyrysníků (jmenován 1750) se vrátil do rodného Bodenwerderu v roce 1760, kde bavil hosty historkami o Rusku, čímž si vysloužil pověst lháře a pohádkáře.

Z pobřežních částí Baltského moře se cizinci šířili dál všemi směry a zakládali osady, podobné těm existujícím. Po skončení války s vojsky Jemeljana Pugačova (cca 1742 - 1775) a vyhlazení původních obyvatel kolem Volhy se na začištěná území stěhovali rolníci z Evropy. Podle plánů Kateřiny II. měli nahradit původní obyvatelstvo. V reálném životě se realizovala detartarizace a snaha zaměnit ruský jazyk zprvu němčinou, po té, pravděpodobně pod vlivem přátelství Kateřiny II (1729 – 1796) s Voltaire (1694 - 1778), francouzštinou. Překážkou na cestě k plné detartarizaci stála Moskva s mešitami, tatarskou tradicí a neochotou poddat se katolíkům. Proto bylo rozhodnuto Moskvu vypálit. Za tímto účelem byla zvolena i dnes používaná metoda vytahování kaštanů z ohně rukama někoho jiného. Tenkrát to byla cizinecká legie, dnes jsou to státy NATO. Část armády (legií) Svaté říše římské působící společně s ruskou proti Moskevské Tartárii vedl Napoleon Bonaparte (1769 - 1821).

Průběh a historie války jsou zdokumentovány jako žádná jiná válka. Bohužel tomu tak nebývá často. Proč? Válka, to je především chaos, politika bez morálky, nekonečné mizení dokumentů, živých svědků a následné přepisování historie, podobné dnešnímu. Z tohoto důvodu zůstává v historii války mnoho tajemství, nejasností a záhad. Vlastenecká válka 1812 skončila 23. prosince, Napoleonská vojska bojovala až do roku 1814. Válka způsobila růst národního vědomí, potvrdila ruské hrdinství a odvahu a nabízí mimo jiné mnohé k zamyšlení.

1) Ve Vlastenecké válce 1812 Rusové nebojovali jenom s Napoleonem, ale s celou Evropou. Nebylo to Rusko, kdo bojoval, ale Moskevská Tartárie.  Nabízejí se minimálně tři otázky: 1) Co skrývá mýtus o válce 1812? Proč po vítězství ve Vlastenecké válce 1812 přišel boom pro sochaře a architekty tvořící po celém Rusku památníky na počest roku dvanáctého, ale ne osmnáct set, ale šestnáct set (1612)! 2) Proč boom odhalování památníků hrdinům války z roku 1812 začal až ve druhé polovině 19. století? 3) Proč nebyly určeny hrdinům války v letech 1853 – 1856? Provinili se snad, a jestliže ano, čím? Podobných otázek je více.

2) V roce 1812 se ve skutečnosti stalo něco globálního. Došlo nejenom ke změně politiky. Památky byly přejmenovány na počest minulých událostí. Historie chrámů mluví své. Například v Kazani. V době, kdy se hledali myše ševaljé byl položen 29. června 1813 základ chrámu podle všech kánonů zednářské architektury ve tvaru pyramidy se vševidoucím okem na památku vojáků padlých během dobytí Kazaně 1552. Události roku 1552 proto vedou k otázce: Jaký byl důvod ke stavbě a vzpomínce na události staré 260 let? Osobní odpověď zní: Kazaň, stejně jako Moskva a Nižný Novgorod byly Velkou Tartárií a nepoddaly se Petrohradu až do roku 1812. Znak Kazaně představuje od roku 1730 Zilant. Ten je podobný griffonovi ve znaku Velké Tartárie. Tato odpověď je současně odpovědí na otázku, proč v Paříži vznikly dvě medaile v 1812: Za obsazení Moskvy a Za dobytí Volhy.

3) Když Ruská říše rozdrtila Malou Tartárii (Krym) a plně ovládla Novorossii, zbývalo zničit stopy existence Moskevské Tartárie. To se podařilo především s pomocí Evropy a snah Bílé armády v době občanské války 1917 – 1922, včetně konání československého korpusu, dnes v ČR nazývaného legie a předmět sporu s RF. Situaci před válkou v roce 1812 charakterizuje také úsilí Kateřiny II. proniknout do povodí Volhy. Proč? Na počátku 19. století byl Petrohrad od Moskevsko-Smolenské vysočiny zcela izolován. Neexistovala žádná přirozená vodní cesta. Víme, že bez dopravního spojení a komunikace nemůže existovat žádný stát. Neexistence přímých vodních cest se proto jeví objektivní skutečností pro pochopení alibi při akcích Petrohradu, nemajícího s Moskvou a Smolenskem nic společného. Při důkladnějším pohledu do historie uvidíme, že ve skutečnosti byla Vlastenecká válka 1812 jednou z epizod komplexní světové války probíhající po celé severní polokouli. Proč takový vývod?

Válka za americkou nezávislost (1775–1783) byla válka mezi Královstvím Velké Británie a třinácti koloniemi v Severní Americe. Skončila porážkou Británie a uznáním nezávislosti USA (Den nezávislosti 4. července 1776). Válka začala ihned po potlačení povstání Jemeljana Pugačeva (1773–1775). To indikuje propojenost oldenburských akcí při rozdělení Velké Tartárie v Eurasii a Severní Americe. Druhá válka za nezávislost USA začala 18. června 1812 oficiálním prohlášením prezidenta Jamese Madisona.  

Válka způsobila velké škody americké ekonomice a byla ukončena dohodou, podepsanou v Gentu 24.12.1814. Dohoda neřešila, jak to bývá, příčiny války. Proto dva týdny po jejím ukončení došlo 8. ledna 1815 k největší bitvě války a americkému vítězství. Je prokazatelné, že válka začala synchronně s východním tažením Napoleona. Do třetice: Krymská válka a Občanská válka v USA také proběhly ve stejnou dobu! To indikuje stejné kořeny konfliktů a globálních událostí, včetně snahy Britského impéria dostat se zpod kontroly Svaté říše římské. K tomu došlo 1801. Ještě dnes existují nejenom indicie, že Vatikán je v kleštích Britů. Nelze nepřipomenout, že základ Spojených států v té době tvořili Francouzi. Jim patřila celá Kanada a velká část Států: například Nová Louisiana, na počest Ludvíka XIV.

Na příkladu Vlastenecké války 1812 vidíme společné a koordinované akce Svaté říše římské v podobě subjektů Ruského a Francouzského impéria v Eurasii a Severní Americe. Akce byly zaměřeny na rozdělení území Velké Tartárie. Vítězství Britů nad Napoleonem dovolilo oddělit velkou část majetků na západě od Svaté říše římské, zničit Novou Louisianu a dostat Severní Ameriku. Dnes lze dohledat, že všichni američtí prezidenti kromě tří (včetně Donalda Trumpa) byli potomci královského rodu Merovejců. Jedna z jeho větví nese jméno Oldenburgů. Proto pro americké domorodce byla vytvořena iluze nezávislosti. Proto nebylo doposud rozhodující, kdo vyhraje volby, zda Republikáni nebo Demokraté. V podstatě bez souhlasu HM nikdo nemohl vládnout. To platí dnes. Oficiálně jenom pro Commenwealth. V něm jmenuje svého zástupce HM otevřeným nařízením v demokratické mlze. Nabízí se otázky: Jak je tomu dnes s prezidentem Trumpem? Poučila se Velká Británie z Krymské války 1853 – 1856? Kdo všechno se poučil z Vlastenecké války 1812, ve které nebyly mimo jiné zohledněny národní zájmy Ruska a narušeny podmínky Tylžského míru? Kdo si dnes uvědomuje význam rozpadu chazarské říše, způsobený přímým střetem Chazarů s Rusy? Ty vedl Svjatoslav Igorevič (962–972/973). Dobyl donskou pevnost Sarkel (965), zničil hlavní chazarské město Itil (969) a v dalších taženích pronikl až na Krym a k úpatí Kavkazu.



Lekce z první světové války ve zkratce

Významným datem je 28. červen 1919. Toho dne byla podepsána mírová smlouva, na den přesně pět let poté, co atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku Žofii Chotkovou rozpoutal válku. Ceremoniál podpisu se konal v Zrcadlovém sále zámku ve Versailles, v němž 1871 Vilém I. vyhlásil německé císařství. Jako první dokument podepsali Němci, označeni viníky války. Poté podle abecedy podepsali dohodu ostatní zástupci států.

Konferenci charakterizovaly dva proudy. První vyžadoval přísné potrestání Berlína, druhý byl smířlivější. Jeho podstatou bylo nemstít se poražené zemi. Nesmíme si z Němců udělat nepřátele. Teď jsou na dně, ale nikdo není na dně jednou provždy, prohlásil tehdy prezident Wilson. Opačný, tvrdý přístup k poraženým prosazovali Francouzi. Ti nesli hlavní tíhu války na západní frontě. Britové stáli zhruba uprostřed a upozorňovali hlavně na to, aby příliš tvrdé podmínky nenasměřovaly Německo k bolševismu. V době konání konference byly totiž vyvěšeny rudé vlajky nad Petrohradem a Moskvou a desetiletí vládnoucí Romanovci byli odstraněny od moci a ze života. Kvůli revoluci na konferenci chybělo Rusko, které prakticky zachránilo Francii před porážkou. Přesto tvrdil francouzský premiér, že Rusko zradilo: Vůdce bolševiků Lenin předal Německu půdu a zdroje v Brest-Litovsku (Brestu Litevském) oplátkou za mír, aby se mu podařilo udržet při životě jiskru, z níž mělo vzejít marxistické milénium.

Na jednáních chybělo Německo. Zástupci vítězných mocností rozhodli, že poražené nepozvou. Jinými slovy: Na mírové konferenci se budovala pravidla soužití mezi státy bez nejdůležitějších aktérů mezinárodního systému: Německa a Ruska. Výsledkem těžkých jednání a závěrečné dohody bylo, že Německá říše přišla o všechny kolonie. Kromě toho se Německo muselo vzdát rozsáhlých území. Francie získala Alsasko-Lotrinsko, Polsko Poznaňsko, část Pomořanska a Východního Pruska. Na své si přišla Belgie, Dánsko a Československo, které získalo Hlučínsko. Sársko přešlo na patnáct let do správy Společnosti národů (1919). Kromě uvedeného se potvrdily výhody válečných přístupů: defensivního nad ofensivním. Všeobecně byla předpokládána převaha 3 : 1 k ospravedlnění ofensivní akce.

Lekci z války lze rozdělit na dvě části: 1) Němci byli schopni pochopit to hlavní z porážky pro budoucí střety. 2) Spojenci se nechali uvléct vítězstvím a jeho nesprávným odůvodněním. Byli přesvědčeni, že vítězství potvrdilo správnost použitých metod, zbraní a vůdcovství. Opomenuli, že během války Britové a Francouzi byli pomalí v zavedení nových zbraní, metod a doktríny. To se potvrdilo v roce 1939. Ke konci srpna, začátkem září 1939 byly Velká Británie, Francie a Polsko společně ve výhodě proti Německu co se týče průmyslových kapacit a zdrojů, populace a vojenské síly. Wehrmacht byl však lépe trénován, měl jasnou doktrínu, například generála Heinz Guderiana (1888-1954), disciplínu a bojový duch.

Z politicko – propagandistického hlediska připomínám, že během období budování SSSR mezi první a druhou světovou válkou přijížděli do SSSR významní představitelé západní inteligence. Reakce na spatřené byly různé. Celkově však byla nestátní propaganda představitelů inteligence na Západě více prosovětská, než antisovětská. Pomohla formovat v buržoazních demokraciích Západu pozitivní vztah k socialistickému experimentu v SSSR. Jedním z výsledků pozitivního vztahu k SSSR byla skutečnost většího vystrašení vzdělaného západního člověka z diktatury Hitlera, než z diktatury Stalina. V SSSR té doby se se antisemitizmus hodnotil jako zvlášť nebezpečný zločin. Odpovídající paragrafy trestních zákoníků svazových republik často předpokládaly trest smrti. Dále je nutné uvědomit si, že: 1) V buržoazně - demokratických státech byla opozice společensko - ekonomickému uspořádání nejenom promarxistická, internacionálně - socialistická, ale i dostatečně mocná nacionalistická. 2) Hospodářskému uspořádání vládlo židovské klanové nadstátní bankovní lichvářství. 3) Opozice v podstatě představovala reálnou pro-hitlerovskou pátou kolonu. Ta sehrála svoji roli v okupaci všech zemí hitlerovci a byla připravena zradit historicky zformované režimy. 4) Existovala také silná nacionálně-socialistická a celkově proněmecká opozice v USA a v Argentině, jihoamerické pobočce třetí říše. Aby válka ze strany Německa (s)plnila strategické cíle globalistů musela se stát nelidskou operací, čistkou území od původního obyvatelstva, podobné čistce Moskevské Tartárie. Policejní okupace v podobách do roku 1941 by nedovolila završit válku proti SSSR porážkou Německa s podporou Západu. Podrobnější popis hlavních událostí té doby a jejich spojení se současným vývojem ve světě je v nezkrácené verzi zamyšlení.



Druhá světová válka (1939 – 1945) ve zkratce

Druhá světová válka byla pokračováním globálního konfliktu. Ve skutečnosti se jednalo o válku kořistnickou, v níž jakékoliv politické pohnutky sloužily pouze jako záminka k páchání zvěrstev. Konfliktu se účastnila většina států světa. S více než 72 miliony obětí se konflikt stal dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva.

V době mezi první a druhou světovou válkou Německo několikrát nabízelo Polsku domluvit se o režimu exteritoriálního tranzitu skrz jeho území. Polsko kategoricky tranzit odmítalo. Po jednom z odmítnutí řešit problém cestou dohody se Hitler rozhodl řešit problém silou. Byl přesvědčen o tom, že může bezpečně napadnout Polsko, protože předpokládal, že SSSR ani Velká Británie nebudou intervenovat. Proto vydal první rozkaz k invazi 29. srpna 1939. Zveřejnění podpisu 25. srpna o vzájemné pomoci mezi Velkou Británií a Polskem ho přinutilo oddálit invazi. 31 srpna 1939 v 12:40 hodin vydal Hitler druhý rozkaz na příští ráno se začátkem invaze v 4:45 hodin. Velká Británie a Francie vyhlásili Německu válku 3. září v 11:00 a 17:00 hodin respektive. Druhá světová válka v Evropě, zatím bez SSSR, začala.

Po lekci z první světové války a poválečného vývoje se jedná o logické prodloužení a vyústění. Válkou nevyřešené příčiny války mají jeden z hlavních kořenů v polovině 19. století. Další kořeny představují teritoriální spory, nerovnováha hospodářských a politických sil, rozpory mezi vítězi a poraženými (Versailleská smlouva), průmyslový rozvoj, větší produktivita po nástupu Hitlera, potřeby exportu a omezení vstupu (sankce) na trhy Francie a Británie. Svoji roli proto hrály i britské tajné služby. Potvrdilo se opakování historie a nepoučitelnost člověka z válek: zásadní změny v politickém uspořádání, rozpady států, koloniálních říší a monarchií, vznik nových států (např. Československa), nástup bolševiků v Rusku, růst hospodářsko – finanční síly USA směrem k hegemonu. Jedinou tehdejší možností jak řešit problémy byla válka. Hlavními válčícími stranami byly osy - Německo, Itálie a Japonsko, a Francie, Velká Británie, USA a SSSR, částečně Čína. V Asii se za počátek druhé světové války považuje přepadení Číny Japonskem 7. července 1937. O průběhu druhé světové války není potřeba se podrobněji rozepisovat. Veřejně dostupné a archivní informace nabízejí všem se zájmem o historii možnost si tvořit svůj vlastní názor.

Rozdělení války na pět hlavních etap může napomoci vlastní tvorbě názoru systematickým zpracováním sekundárních příčin, průběhu a následků ukončení přímých bojů podepsáním kapitulace v Berlíně 8. května SEČ, respektive 9. května Moskevského času. 1 etapa: začátek války v Evropě 1. září 1939. 2. etapa: 22. června 1941 – polovina listopadu 1942. 3. etapa: polovina listopadu 1942 – konec 1943. 4. etapa: konec 1943 až do obsazení Berlína a podepsání kapitulace. Závěrečná 5. etapa: od 10. května do 2. září 1945 - podepsání kapitulace Japonskem po svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki. Podobně je tomu s událostmi mezi 22. červnem 1941a 9. květnem 1945 v historii SSSR a RF. Aktuální je přepisování porážky nacistů SSSR na porážku Evropy, renesance nacismu, fašismu, obelhávání veřejnosti elitami a moderními prostředky debilizované mladé generace s těžko představitelnými následky z průběhu současné, oficiálně nevyhlášené víceúrovňové války.

Velká vlastenecká válka (1941 – 1945) ve zkratce

Velkou vlasteneckou válku je nutné posuzovat i v kontextu současného módního přepisování dějin sovětsko – německé - dohody o nenapadení, známé jako Molotov - Ribbentrop pakt.  

Podrobněji o paktu pojednává plná verze zamyšlení. Dnes lze i bez složitých interpretací dokázat hlavní výhodu dohody pro SSSR. Ta spočívala ve skutečnosti, že v důsledku jejího uzavření se buržoazní demokracie Západu ocitly ve válečném stavu s Německem dříve, než SSSR.  Proto při začátku války s Německem se SSSR automaticky stával spojencem de-facto všech států, které vedly boj proti Německu a jeho spojencům, nezávisle na právní formalizaci vztahů. Současně historie dokázala, že kdyby druhá světová válka začala jako válka mezi SSSR a Německem, opakoval by se scénář první světové války. USA a Velká Británie by získaly čas na sledování a hodnocení průběhu války, aby později mohly ovlivnit její výsledek a poválečné uspořádání systému mezinárodních vztahů výlučně ve svůj prospěch.

Dnes, v době systémové krize USA, Velké Británie a EU víme dost pro to, abychom si mohli uvědomit význam skutečnosti, že v USA a dalších státech té doby byla aktivní pokolení, která viděla realitu a důsledky minulé války v Rusku i Německu. Historie dokazovala, že nejlepší časy života byly tehdy, když mezi státy panovaly vzájemně výhodné obchodní vztahy a kulturní výměna. Komplementární tvůrčí potenciál lidí, přejících vyhnout se novému válečnému střetnutí byl realitou na obou stranách. Nedostávalo se mu ale využití a podpory státní politiky. Nehledě na to lze předpokládat, že Rusko a Německo byly stoupenci dobrých vztahů a kulturního sblížení národů obou zemí. Z uvedených důvodů, kterých bylo mnohem více, a o kterých se dnes nebudu zmiňovat, odkrývala sovětsko - německá dohoda o nenapadení možnost nepřijatelné změny globálního rozdělení ekonomicko - vojenské moci USA a Velké Británie ve světě a řízení světa podle hlavního principu: rozděl a panuj.

Do uzavření zmiňované dohody byla situace následující: USA a Velká Británie jako pár představovaly sílu určující vítězství jedné ze stran válečné dvojice: Německo a jeho spojenci na jedné straně, a SSSR bez spojenců na druhé straně. V důsledku uzavření dohody se situace změnila. Objevila se perspektiva: USA a Britské impérium proti jedinému Eurasijskému bloku. Ten tvořil SSSR s bolševickým vůdcem a Německo s nacionalistickým. Nikdo v té době nemohl vědět, zda se oba státní útvary spojí do jednoho státu a kdo v takovém případě by zmizel. Scénář zásadně odporoval cílům USA a Britského impéria. Slova Ribbentropa, který seznámil Molotova s obsahem dohody, mluví sama za sebe: Článek 3 - Pokud jde o Německo, nehledě na územní změny, které budou provedeny v Evropě po uzavření míru, směřují jeho teritoriální aspirace do oblastí centrální Afriky. Teritoriální aspirace Itálie, nehledě na evropské územní změny, které budou provedeny po uzavření míru, směřují do severní a severovýchodní Afriky. Japonské aspirace by ještě musely být ujasněny diplomatickými kanály. I zde by delimitace mohla být snadno stanovena, možná stvrzením linie vedoucí jižně od vlastních japonských ostrovů a Mandžukua. Smlouva byla ale porušena.  Velká vlastenecká válka začala 22. června 1941 v 3 hodiny 15 minut přepadením SSSR Německem, skončila kapitulací 9. května 1945 a ovlivňuje dodnes dění a vývoj ve světě.

Zmiňovaná válka zahrnuje boje probíhající v rámci Pražské operace po 9. květnu 1945, nezahrnuje zimní válku 1939–1940, německo-sovětskou okupaci Polska 1939 ani sovětsko - japonské boje na Dálném východě v 1938, 1939 a 1945.  Velká vlastenecká válka, pojem, který používal sovětský tisk od samého počátku války, byla z hlediska významu a rozsahu bojových operací, množství nasazených vojsk a vojenské techniky i z hlediska politických a ekonomických důsledků hlavní a rozhodující součástí druhé světové války a poválečného uspořádání.

Pravda použila pojem již 23. a 24. června 1941 jako připomenutí Vlastenecké války 1812. Označení Vlastenecká válka (nikoliv však Velká) se objevilo i v projevu Josifa Stalina z 3. července 1941. Řád Vlastenecké války byl zřízen výnosem předsednictva Nejvyššího sovětu SSSR z 20. května 1942. Termín zdůrazňuje národní a obranný charakter konfliktu. Hlavní etapy Velké vlastenecké války: 1) 22.06. 1941 - 18.11. 1942. 2) 1942-1943. 3) 1943-1945.

Hlavní boje ve Velké vlastenecké válce: Obrana Severu za polárním kruhem (29.06. 1941 - 1.11. 1944); Bitva u Moskvy (30.09. 1941 — 20.04. 1942); Blokáda Leningradu (8.09. 1941 — 27.01. 1944); Rževská bitva (8.01. 1942 — 31.03. 1943); Stalingradská bitva (17.07. 1942 — 2.02. 1943); Bitva za Kavkaz (25.07. 1942 — 9.10. 1943); Kurská bitva (5.07 — 23 августа 1943); Bitva za pravobřežní Ukrajinu (24.12. 1943 — 17.04. 1944) ; Běloruská opearce (23.06. — 29.08. 1944); Pobaltská operace (14.09 — 24.11. 1944); Budapeštská operace (29.10. 1944 — 13.02.1945); Vislo-Oderská operace (12.01 — 3.02. 1945); Východo-Pruská operace (13.01 — 25.04. 1945); Berlínská bitva (16.04 — 8.05. 1945). Podrobnější popis války, hlavních výsledků a následků jsou v nezkrácené verzi zamyšlení.


Hlavní výsledky války, krátce

Po čtyřech letech války SSSR (1 418 dní) bylo dosaženo vítězství. Válka podle upřesněných statistik z roku 2001 a později si vyžádala na sovětské straně 6 800 000 padlých v boji, 4 400 000 vojáků zahynulo v zajetí a celkové ztráty na životech sovětských občanů se odhadují na přibližně 26 600 000 osob. Tj. více než 10 procent celkové populace SSSR. Nezanedbatelné jsou rovněž tzv. nepřímé demografické ztráty, se kterými se SSSR potýkal až daleko do 70. let 20. století. Celkový počet obětí druhé světové války se odhaduje na min. 72 milionů.

Pro srovnání uvádím hlavní celková data obětí první světové války, 12 států – účastníků: zabito 8 538 315, zraněno 21 219 452, zajato 7 750 919. Celkem: 37 594 186 obětí. Z toho Rusů - 9 150 000. Zmiňuji se o obětech válek, protože probíhající válka bude mít v konečném výsledku mnohem více obětí než všechny dokumentované války dohromady.

Pokud jde o hmotné škody způsobené nepřítelem na sovětském území, vojska nacistického Německa zničila více než 1 700 sovětských měst a více než 70 000 vesnic. Úplně nebo částečně bylo zničeno téměř 32 000 průmyslových závodů, přes 65 000 km železničních tratí, 2 890 strojních traktorových stanic. Celková hodnota hmotných ztrát SSSR ve Velké vlastenecké válce se odhaduje na min. 679 miliard předválečných rublů. (James R. Millar and Susan J. Linz, The Journal of Economic History, Vol. 38, No. 4 (Dec., 1978), pp. 959-962). To znamená cca 2.551 rublů na pracujícího člověka z počtu obyvatel SSSR v roce 1940.

Velká Británie - Nehledě na stoleté zkušenosti dobývat cizí území, efektivně řídit kolonie a v neposlední řadě dvě vítězství ve světových válkách minulého století, Britské impérium se rozpadlo. Rozpadlo se především proto, že řízení koloniemi a hospodářstvím na mnoho zaostalo za systémy řízení státu a hospodářství USA a SSSR. Neviditelná moc lidí bez duše ale přežila a působí dodnes. Přežila především díky tomu, že kontroluje finanční toky, umí tvořit pasti založené na bohaté historické zkušenosti, tradici a schopnosti tvořit závislosti na základě využití slabostí charakteru člověka. O síle a vlivu utajovaných nebo zcela tajných společenství nemluvě. Zainteresovaní čtenáři najdou mnoho zajímavého na příklad v historii Admiralty. Její počátky sahají až do cca roku 1400. Její historii lze pro snadnější pochopení rozdělit například na periody do 1546 – 1707 – 1801 a novodobé 1964 – 1997.

USA - Po taktickém vítězství USA ve druhé světové válce bylo ihned započato s realizací strategického cíle USA. Ten byl demonstrován svržením atomových bomb na Nagasaki a Hirošimu v konci války a Studenou válkou. Kdyby USA měly stejný cíl, jako měl SSSR (ukončit válku proti nacismu, ne Evropanům), mohli bychom žít dnes v míru. Nikomu by nepřišlo do hlavy přepisovat historii, bourat sochy, (doposud beztrestně) zneužívat nouzový strach a rozeštvávat národy. Protože však USA svrhly v poslední fázi války atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, což představovalo strategický cíl USA, musel také Stalin definovat strategický cíl SSSR. Jinými slovy: Atomová bomba zformulovala novou strategickou výzvu, určila priority vývoje, včetně antagonismu ve vztahu SSSR – USA. Ale ani rozpad SSSR nepomohl USA transformovat řízení státu a hospodářství na vyšší úroveň. Výsledky tohoto zaostání můžeme sledovat denně v přímém přenosu na příkladu vztahů USA a ČLR.

SSSR – Nehledě na materiální ztráty a lidské oběti SSSR rozšířil svoji moc ve střední a východní Evropě, umožnil získat moc komunistickému hnutí v ČLR a podstatně ovlivnil politické dění ve světě tak, že se stal vedle USA a Velké Británie velmocí. I proto docházelo k odklonění mnoha států světa od Západní Evropy a polarizaci mezi SSSR a USA. V mnoha zemích se dokonce zaváděly prvky socialistického společensko-ekonomického zřízení, které se úspěšně osvědčily v SSSR a hitlerovském Německu: plánový - regulační vliv státu na úrovni makroekonomiky, rozvoj systému sociálního zabezpečení mládeže a také starších a těch, kdo přišel o zdraví. Mnoho západních univerzit desítky let ignorovalo, dokonce i trpělo marxistickou propagandu trockistického typu v akademickém prostředí.

Hlavní téze přímých následků druhé světové války – Železná opona ((1945 – 1991) – Marshallův plán (1948 – 1952) – NATO (1948 - ????) – Varšavská smlouva (14. května 1955 – 25. února 1991) a hlavní trendy vývoje ve světě během současné formálně nevyhlášené víceúrovňové války pojednává nezkrácená verze zamyšlení.  Souhlasu netřeba.

Jan Campbell