Vojáci pátrali po členech Vietkongu, ale protože po nich nebylo ani stopy, vylévali si vztek na bezbranných civilistech. Rota převážně mladých nováčků dostala od svého velitele kapitána Ernesta Mediny šílený rozkaz: „Když je to dům, zapalte ho. Když je to studna, otravte ji. Když to žije, zabijte to!“ Nejprve vyvraždili lidi na rýžových polích a dobytek. Někteří se pokoušeli ukrýt v chatrčích. Četa, které velel čtyřiadvacetiletý poručík William Calley, je vyhnala z domovů. Plakali, prosili o milost, padali na kolena, zoufalé matky chránily své děti. Američané však neprojevili sebemenší náznak soucitu. Všechny je postříleli. Calley sám bez milosti zastřelil asi dvouleté dítě. Nezůstalo však jen při vraždění. Vojáci obyvatel obce před smrtí nejednou i týrali, mrzačili a ženy znásilňovali. Několika dokonce do těla bodáky vyřízli svůj podpis „C Company“. Většina vojáků měla pocit, že ti Vietnamci nejsou lidskými bytostmi. Zacházeli s nimi jako se zvířaty.

Média o tomto smutném výročí nepřinesla ani slovo. My však nezapomínáme. Nezapomínáme na vietnamský My Lai, nezapomínáme na afghánský Kunduz, nezapomínáme na iráckou Fallúdžu nezapomínáme na to, kdo napáchal nejvíce válečných zločinů od konce druhé světové války, ani na to, jak  nad tím pokrytci a farizejové i na Slovensku přivírají oči. Tím spíš, že za bestiální válečný zločin v My Lai byl odsouzen jeden jediný voják, William Calley, i ten byl po čtyřech měsících omilostněn prezidentem USA Richardem Nixonem a propuštěn na svobodu. Američané za své vojenské agrese nikdy nepykali, nikdy je nedostihla spravedlnost. Tím spíše nesmíme zapomenout.