Tisková konference, kterou Bílý dům uspořádal na Velikonoční pondělí, byla věnována především popisu masivní záchranné akce amerického pilota, který se ze zasaženého letounu katapultoval hluboko v íránském vnitrozemí. Před novináři Trump znovu předvedl, že je víc excentrický bavič a politický performer než chladnokrevně uvažující politik snažící se vidět dál než ostatní za horizont aktuální politiky. Novináři se sice zpočátku zajímali o detaily vyprošťovací operace, většinu z nich jim však Bílý dům (kvůli utajení) nenabídnul. Zcela přirozeně se tak stala hlavním tématem Trumpova slova o tom, že nepřistoupí-li Írán na americké podmínky, nevydá svůj obohacený uran a neotevře Hormuzský průliv, bude zničen a vrátí se do „doby kamenné“. Hrozba ve svých důsledcích tak hrozná, že se jejich domýšlení zatím vyhněme.

Pozoruhodné v této souvislosti je, že ač je v USA podpora Trumpovy války v Íránu vlažná či dokonce odmítavá, 92 % voličů Trumpova projektu MAGA ji schvaluje. Chtělo by se říct, že je to u voličů, kterým Trumpovy sliby o ukončování válek a nezačínání žádných nových zjevně imponovaly a byly jedním z mohutných impulsů volit Trumpa, překvapující. Zdá se, že ne tak docela. Trumpův volič zjevně nevolil Trumpa pro jeho politický program, ale proto, že je to právě Trump. Říká-li tedy Trump, že válka s Íránem je správná dokonce i tehdy, kdyby byly použity zničující síly nepředstavitelných rozměrů, volič MAGA se s tím ztotožní, protože to říká „jejich“ Trump.

Projekt MAGA prochází testem stability a pevnosti nejen na Blízkém východě, svým způsobem bude přítomen i v nedělních maďarských parlamentních volbách.

V těchto volbách, v případě vítězství Viktora Orbána, nejde pouze o veledůležité potvrzení suverenity maďarské politiky na bruselském centru, nejde pouze o zpevnění středoevropských vazeb mezi zeměmi, které mají svými politikami k sobě blíž než k Bruselu, Berlínu či Paříži, půjde také – do jisté míry – o upevnění amerického politického vlivu ve střední Evropě.

Při různých příležitostech dávali prezident Donald Trump, jeho viceprezident J. D. Vance i ministr zahraničních věcí Marco Rubio velmi zřetelně a srozumitelně najevo svoji podporu Orbánově politice co největší nezávislosti na Bruselu. Trump, což bylo od začátku jeho prezidentství velmi sympatické a rezonovalo to i s naším odporem k soudobému modelu evropské unifikace, obhajoval politiku národních zájmů a z jejich potlačování vinil instituce EU. Snadno proto našel společnou řeč s Viktorem Orbánem a ten se velmi brzy stal jeho klíčovým evropským spojencem.

I proto, několik dnů před maďarskými parlamentními volbami, přistává v Budapešti J. D. Vance, aby ve finále Orbána podpořil. Američané (a snad i někteří z nás) správně cítíme, že případná porážka Viktora Orbána by byla nejen porážkou odporu proti bruselskému centralismu a progresivismu, byla by to porážka nové americké politiky sázející na země střední a východní Evropy mnohem více než na země západní Evropy vidící svoji budoucnost v Bruselu.
Ve hře je mnohem víc, než si možná připouštíme. A především proto je třeba se zlobit na lehkost a furiantství, s jakými se Trumpova Amerika nechala dotlačit Izraelem k válce s Íránem, jejíž důsledky budou každopádně katastrofální. Hospodářské, politické i geopolitické. Trump tím v důsledku staví v Evropské unii zpátky na nohy všechny ty, které se jeho zvolením podařilo oslabit. Americké a izraelské rozkymácení Blízkého východu bude zcela nepochybně využito nejen k utažení evropských unifikačních šroubů, ale bude argumentačně namířeno proti všem evropským „trumpistům“.

I z těchto důvodů je třeba, aby v maďarských parlamentních volbách, jen zdánlivě vzdáleným aktuálním problémům Američanů v Perském zálivu, zvítězil Viktor Orbán.