Objev, který na první pohled působí jako další archeologická kuriozita, ve skutečnosti rozrušuje jednu z nejpevnějších představ o evropské minulosti. Lebka ženy stará zhruba 35 tisíc let, nalezená v jeskyni Peștera Muierii, totiž ukazuje, že příběh o „čistém“ nástupu moderního člověka do Evropy je spíše zjednodušený mýtus než historická realita.
Když byla tato lebka objevena už v roce 1952, šlo o významný nález. Teprve moderní genetika však umožnila pochopit její skutečný význam. Analýza DNA zubní tkáně totiž odhalila, že tato žena nesla výraznou genetickou stopu Neandrtálců, tedy dávných obyvatel Evropy, kteří byli dlouho považováni za evoluční slepou větev. Dnes se ukazuje, že jejich příběh se s naším prolínal mnohem intenzivněji, než se kdysi učilo.
Zajímavé je, že lebka nevykazuje jen genetickou, ale i fyzickou „dvojí identitu“. Některé rysy odpovídají anatomicky moderním lidem, jiné připomínají neandertálce. Nejde tedy o jasně oddělené světy, ale o přechodné období, kdy se různé lidské populace mísily a sdílely nejen prostor, ale i technologie. Nedaleko nálezu byl objeven nástroj spojený s Aurignackou kulturou, která je tradičně spojována s moderními lidmi. Jenže právě tento nález naznačuje, že kulturní hranice nebyly tak ostré, jak se dlouho předpokládalo.
Vedoucí výzkumu Mattias Jakobsson z Uppsala University upozornil na zásadní fakt, který mění interpretaci celé evropské prehistorie. Tato žena podle něj není přímou předkyní dnešních Evropanů. Patří spíše k dávné populaci lovců a sběračů, která Evropu obývala až do konce poslední doby ledové, ale později byla nahrazena jinými migračními vlnami.
Tady se láme tradiční vyprávění. Dlouho se předpokládalo, že moderní Evropané jsou přímými potomky prvních lidí, kteří přišli na kontinent před desítkami tisíc let. Jenže genetická data ukazují spíše sérii opakovaných příchodů a zániků populací. Jinými slovy Evropa nebyla jedním kontinuálním příběhem, ale spíše scénou, na které se střídaly různé lidské skupiny, často bez přímé návaznosti.
Tento nález tak nepřímo bourá i populární představu o neandertálcích jako o primitivních a izolovaných bytostech. Pokud se jejich genetická stopa objevuje v tak raných moderních lidech, znamená to, že mezi oběma skupinami existoval kontakt, sdílení i reprodukce. Nešlo tedy o střet dvou oddělených světů, ale o komplikovanou síť vztahů, která se dnes teprve začíná rozplétat.
Psali jsme: Muž bez rukou, který psal modlitby do vlasů
Z dnešního pohledu je možná nejzajímavější právě to, jak rychle se vědecký konsenzus mění. To, co ještě před několika desetiletími vypadalo jako pevná pravda o původu Evropanů, se dnes rozpadá pod tlakem nových dat. Lebka z rumunské jeskyně tak není jen archeologickým artefaktem, ale symbolem širšího problému. Ukazuje, jak snadno si lidstvo vytváří zjednodušené příběhy o vlastní minulosti a jak obtížné je tyto příběhy opustit, když se objeví složitější realita.
Možná právě proto tento objev působí tak provokativně. Nenabízí jednoduchou odpověď na otázku, odkud pocházíme. Naopak ji ještě více komplikuje. A tím připomíná, že dějiny člověka nejsou lineární cestou, ale spletitou sítí, ve které se setkávají, mizí a znovu objevují celé lidské světy.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
