Evropa totiž holandskými volbami začala svůj super volební rok, nad kterým se vznáší dvě nesmírně důležité otázky. První je, jakým směrem (a případně i tempem) se bude ubírat spolupráce v rámci EU, a druhou je, jestli EU nehrozí tzv. jaro patriotů, které kromě Wilderse reprezentuje i Marine LePen a Alternativa pro Německo.

Je zvláštním rysem poslední doby, že se primárně hodnotí to, kdo volby prohrál, než to, kdo je vlastně vyhrál. Když se podíváme na holandské volby, tak vidíme, že je jen jedna strana, o které můžeme s naprostou jistotou říci, že volby prohrála, a tou je sociálně demokratická Strana práce. Ta přišla hned o 29 mandátů, což je u 150členného parlamentu opravdu významná ztráta. Kromě sociální demokracie však vyhráli de facto všichni, a to i Wilders, který si polepšil o pět křesel. Úřadující premiér Rutte sice volby vyhrál, ale křesla ztratil a jedná se tak o nejslabší vítězství v dějinách Nizozemí.

Největším skokanem se stala strana Zelená levice, která z původních čtyř křesel získala hned 14 a rázem se z ní stala nejsilněji zastoupená levicová strana Holandska. Celkem však strany hlásící se k levici ve volbách získaly zhruba 42 křesel, což za velký úspěch jistě považovat nelze a ukazuje to na silné problémy holandské levice, o kterých se mluvilo již před volbami.

Z volebních výsledků můžeme usuzovat, že si Holanďané přejí primárně středo-pravicovou proevropskou vládu, ale vytváření koalic bude velmi složité, jelikož se do parlamentu dostalo hned 13 stran, což ukazuje i na to, že tradiční vazby na zavedené politické strany zmizely. Holandská volební účast byla sice impozantní (80 %), ale mnoho voličů se rozhodovalo koho volit na poslední chvíli, což jen ukazuje na roztříštěnost elektorátu a politické scény, což vidíme zřetelně i v dalších evropských zemích.

Uklidnění z toho, že Wilders volby nevyhrál, je jen krátkou dovolenou před stresem, který EU čeká před francouzskými prezidentskými volbami. V této atmosféře přitom musí země EU učinit zásadní rozhodnutí a vybrat si jeden z pěti scénářů budoucí spolupráce EU, kterou ve své Bílé knize představil J.-C. Juncker.  Ano, kdyby Wilders vyhrál, atmosféra by zhoustla ještě více. Ovšem ať budou oslavy nad vítězstvím liberálů trvat jakkoliv dlouho, jednou se všichni probudí a budou si muset uvědomit, že v Holandsku, jedné z nejliberálnějších zemí v EU, je druhou nejsilnější stranou a hlavním představitelem opozice člověk, který EU spolu s Marine LePen odmítá a i s dalšími připravují jaro patriotů, které jde proti všemu, co má EU na svém štítu.