Jak krásné je být klimatologem, tedy věrozvěstem, který si je svou vírou naprosto jist. Ve školství to bohužel vypadá úplně jinak.

Ale dost žertů a ironie. Předně má každý ministr školství jinou představu a pokaždé ji po svém nástupu do funkce začne naplňovat. A tak se školy ruší a za pochodu proměňují, aby se o pár let později vše měnilo zase zpátky nebo se s dětmi prováděly zase jiné experimenty. No ale čert vem školství – jde přece jen o naše děti. A jak víme, děti jsou skoro nezničitelné a zvyknou si úplně na všechno. Kdyby se takhle rychle měnila praxe v justici a ve vězeňství, chvíli bychom lidi zavírali do želez, pak zase znovuzaváděli trest smrti a jindy k výslechům používali skřipce a španělské boty. 

V polovině června jsme v Senátě rozhodovali o změně školského zákona, kterou si nechalo schválit několik poslanců. Pomiňme skutečnost, že školský zákon jako vládní návrh se ve Sněmovně projednával o pár dní později, takže poslanci mohli počkat a své změny mohli přednést při onom hlavním posuzování. Takhle se zákon projednává dvakrát a pozdější změna změní formulaci, která ještě ani nevyšla ve Sbírce zákonů, a nenabyla ani účinnosti.

Možná nad takovými formalitkami mávnete rukou. Jenomže největší diskuse onoho horkého červnového dne probíhala o tom, zda pro první a druhou třídu základní školy zrušit známkování a namísto něho povinně zavést slovní hodnocení. Poslouchala jsem tu plamennou debatu a přála jsem si, aby jediným problémem českého školství bylo číselné známkování.

Všichni jsme chodili do školy, ba do škol - a školství nás formovalo. Někdo si dodnes pamatuje ústrky učitele dějepisu, jiný nadšeně vzpomíná na učitelku, která ho nadchla pro obor, jemuž se dodnes věnuje. Někoho šikanovali, jinému nechutnal oběd ve školní jídelně. Skoro každý z nás má děti, a tak chce zapáleně argumentovat ve prospěch známkování či naopak pro podporu slovního hodnocení. Jenomže to jsou podružnosti, pro které zapomínáme na to nejpodstatnější. 

Základní školství je povinné a zajišťované státem, a tak je především základní vzdělání dětí zcela jistě veřejným statkem, pro který stát vybírá daně a pak je přerozděluje do škol, platí z nich učitele a školní pomůcky a vydává metodické pokyny, jak se mají školy k dětem chovat. Bohužel navzdory všem těm neustále prováděným změnám se českému školství nedaří a jeho reputaci už nezachrání ani nadšeni všech věkových kategorií.

Namátkově vybírám závěry ze zprávy České školní inspekce za léta 2022/2023, jakkoliv je to poněkud tristní čtení: Minimální nebo nedostatečnou úroveň znalostí vykazuje u čtenářské gramotnosti v 9. ročníku 46 % žáků, v dějepise 54 % žáků, v chemii 64 % žáků, v přírodopise 55 % žáků a v zeměpise 50 % žáků. Polovina absolventů základních škol je tedy prakticky znalostmi nedotčena. A to nemluvíme o funkční gramotnosti, s níž si tito brzy dospělí mladí mají poradit se životem, s digitalizací a složitými společenskými změnami.

Jenomže jaký div, když v ministerské Strategii na léta 2030+ namísto zaměření na znalosti, dovednosti, píli a cílevědomost čteme módní fráze o soustředění na kreativitu, rozvoj kritického myšlení, komunikaci a spolupráci v týmu, na výzvy moderní doby, jako jsou klimatické změny, rovnost pohlaví nebo snižování nerovnosti v méně rozvinutých regionech. Materiály produkované Ministerstvem školství jsou tak plné ideologií, že je s podivem, že ze škol vycházejí i děti, které vůbec něco znají a umějí.

Nikdy nevíme, co přinese budoucnost a nikdo neví, co budou potřebovat naše děti, až budou dospělé. Je proto otázkou, zda v dnešní době je skutečně správné zaměřit metodiku vzdělávání na překonávání genderových stereotypů, plnění enviromentálních cílů a well-being jako předpoklad spokojenosti žáků (jak opakovaně čteme v ministerské strategii). Navzdory péči o duševní pohodu žáků a studentů ve školách roste agresivita a šikana, podobně jako počty pokusů o sebevraždu a sebepoškozování, deprese a užívání psychofarmak již od dětského věku.

Můžeme pořádat vědecké konference a snažit se zjistit, zda chybu udělala společnost, Ministerstvo školství nebo rodiče. Zkušení učitelé vám dnes potvrdí, že děti do škol přicházejí stále stejné, ale že se zásadně změnil postoj rodičů. V dřívějších dobách za drobné přestupky proti školnímu řádu trestala žáka nejen škola, ale i doma rodiče, zatímco dnes rodiče své malé škůdce plamenně obhajují, čímž snížili kredit učitele na naprosté minimum. S tímto přístupem musí být pro každého začínajícího učitele velmi složité si autoritu ve třídě vybudovat a pak ji udržet i během několikaleté výuky.

Nedávno MFDnes uveřejnila rozhovor s neurologem profesorem Pavlem Kalvachem, specialistou na lidskou inteligenci. Ten v rozhovoru popisuje, jak v evropských zemích se zlepšením životních podmínek klesá inteligence, která u nás rostla až do roku 1980. Podle něj za pokles může liberální výchova, rozmařilost a sebeuspokojení. „Děti se mají cepovat,“ tvrdí pan profesor. „Pokud rezignujeme na slušnost a úctu, a naopak povolíme klackování, připouštíme rozklad celé společnosti.“ Na výši IQ totiž negativně působí rozmazlenost a nuda. Do školství sice plyne dost peněz, ale žáci nedosáhnou dobrých výsledků oproti státům chudým a ukázněným, protože žijí v rozmařilosti a dekadenci. Všichni to víme, ale nezdá se, že by to někomu vadilo. A to je na tom to nejsmutnější.

Už déle než deset let zkouším advokátní koncipienty u advokátních zkoušek. Zkoušela jsem i počátkem letošního června a potvrdila si dlouhodobý trend – adepti jsou každý rok slabší a méně připraveni. Neumějí se vyjadřovat, nedokáží logicky vršit jednu větu za druhou, jsou roztřesenější, méně znalí, méně naučení, méně obratní, méně šikovní. Průměr je stále horší. Čas od času se vyskytne ojedinělý výtečník, ale tentokrát jsme žádného takového mezi adepty neměli. Pro zkušebního komisaře je taková zkouška ubíjející. Nikdo z nás nechce vyhazovat dospělé lidi, proto adeptům klademe stále lehčí a lehčí otázky, ale s každou další se jen více přesvědčujeme o tom, že takový adept zkoušku prostě udělat nemá. A přitom by stačilo, kdyby prostě lidsky přemýšleli a logicky uvažovali. Nikdo z nás nechce, aby znali paragrafy nebo definice zpaměti. Leckdy by stačilo jen poctivě zauvažovat. Podobné je to údajně i na vysokých školách včetně medicíny. 

Co tedy je vlastně úkolem škody? Neodradit. Dovést žáka k tomu, aby používal rozum. Vytrénovat ho k přemýšlení a touze vyřešit záhady, ptát se, zajímat, objevovat. K tomu ale nevede cesta přes well-being ani slovní hodnocení, jakkoli krásně a moderně to zní. K takovému výsledku potřebujete výchovu metodou pochvaly a trestu spolu s úctou k autoritám. Dobré výsledky totiž nepřijdou samy od sebe. Vede k nim píle, vytrvalost, houževnatost a ochota nevzdat se zkoušet to znovu a znovu. Proto je dobré v dětství trénovat paměť, protože jedině tak se naučíme mozek používat. I proto dítě dostává domácí úkoly, aby si některé kroky opakovalo tak dlouho, až se z nich stanou automatismy. Proto je vedle dobré komunikace třeba trénovat i pokoru, toleranci, úctu a shovívavost k ostatním. Ke spolužákům, k učitelům, k jiným lidem a jiným pohledům na svět.

Ale nic z toho dnešní škola ve svém erbu nemá. Snad protože se to nenosí. A pak taky protože to dnešní mladí nemají kde pozorovat.