Z údajů ze zprávy OSN jde mráz po zádech: Každých deset minut zemře jedna žena rukou člena rodiny, denně v průměru 137 žen. Více než polovinu vražd žen má na svědomí jejich partner nebo člen rodiny. Většina lidí je přitom přesvědčena, že nebezpečí číhá venku, ono ale bývá mnohdy doma. A to, že jde o statistiky Spojených národů, tedy čísla mezinárodní, by v nás nemělo budit dojem vzdáleného, u nás jen výjimečného problému.

Podle nedávných zpráv v českých médiích totiž v průběhu koronavirové pandemie násilí na ženách oproti minulým rokům vzrostlo. Na organizace pomáhající ženám se letos obrátilo o více než 40 procent více lidí!

Toto násilí má ještě další oběti. Děti. Ročně je evidováno přes 2000 případů domácího násilí v rodinách s dětmi. Reálná čísla jsou, bohužel, samozřejmě mnohonásobně vyšší a v době koronakrize ještě narůstající. Drtivá většina případů domácího násilí totiž probíhá skrytě. A asi není třeba zdůrazňovat, že děti, které se s ním potýkají, které jej vidí a slyší, které se nemají šanci před ním skrýt, si pak důsledky s sebou nesou celý zbytek života.

Ty dvě tisícovky dětí, které v takovém prostředí vyrůstají, jsou o dva tisíce důvodů víc, proč nedávno ukončená kampaň má pokračovat i zítra, pozítří, každý den. O tomto násilí se musí otevřeně mluvit, nesmíme jej tolerovat. A už vůbec ne k němu být lhostejní.