V noci pak, zatím co většina národa klidně spala, on sebou v posteli házel, až se probudil. Na otázku co se mu zdálo, odpověděl: Tatínek šel do války, a už se nevrátil. Na náš domek a chalupu spadly rakety. Hleděl jsem jak opařený a uvědomil jsem si možnou souvislost s tím, co slyšel. Když včera odjeli, poslechl jsem si znovu reakci pana Rajchla na oznámení, že se staneme bojištěm v možná poslední válce, ale o raketovém útoku ani o bombardování tam nic nebylo. Nevím, co všechno spředlo jeho sen, ale vím, že zatím, co se budil strachy, my jsme klidně spali.

Musel jsem o tom napsat, protože veškeré moje snažení je motivováno obavou o osud mých i cizích vnoučat, která se mohou stát obětí naší zbabělosti, nezodpovědnosti, lhostejnosti, pohodlnosti a hlouposti. Zasypáváme je hračkami, dopřáváme jim všechno možné, ale bereme jim budoucnost. Slova ministra války není možné vyložit jinak než oznámení přímého zapojení se do války.

Moje maminka mi několikrát řekla větu: To pochopíš, až budeš mít své děti. Vždy se mě to dotklo, bez ohledu na to, kolik mi bylo roků. Moje  vlastní děti potvrdily, že měla pravdu. Matky a otcové, paní Černochová nikdy některé věci nepochopí! Tak dál spěte a sněte svůj sen o šťastné budoucnosti svých dětí, vždyť smrt ve spánku je tak milosrdná.