Nejvyšší čas napsat sám pro sebe něco pro povzbuzení. Něco aspoň trochu optimistického, třeba o naději, že to nakonec všechno dobře dopadne.

Takový záměr se sice dobře vyslovuje, ale hůře se plní. Zvlášť když je jasné, že volby v příštím týdnu nedopadnou dobře, ať dopadnou jakkoliv. Nejhorší bude to, co po nich logicky přijde. Otázkou snad je jen to, zda si umíme představit něco ještě horšího, než byla vláda Nečase z Rožnova, Kalouska z Bechyně a Karla ze Schwarzenberka, o těch dalších trulech nemluvě. Existuje třeba něco, co by spolehlivě zastavilo nezadržitelný vzestup někdejšího slovenského soudruha a agenta? Vůbec mne neutěšuje, že spolehlivě vím o tom, jak jsou zveřejňované výsledky průzkumů veřejného mínění (se sociologií či s jinou vědou nemají ve většině už dávno nic společného) prodejné a metodicky i jinak podivné. Mnozí lidé to ale nechtějí vzít na vědomí. Chovají se jakoby jim věřili. Ve finále bude rozhodovat jako obvykle diletantismus a ochota věřit vymyšleninám. Je dávno známé, že lidé, kteří neradi přemýšlejí, bývají ve společnostech v jasné převaze. Nejspíše by se to vše mohlo řešit soudním stíháním každé snahy o zveřejňování zfalšovaných odhadů. Jestliže nějaká partaj či co si pro vlastní potřebu takové věci vyrábí, ať si za to vyhazuje peníze, ale ať s tím, co takhle „zjistí“ (nebo spíše vyrobí), neotravuje druhé. Vsadili byste si dnes však na soudce, kteří by o tom měli bez prodlevy rozhodnout, na jejich nezávislost, morálku a inteligenci? Z raketového „vzestupu preferencí“ strany anoistů se dá zjistit spolehlivě jediné – kdo má dnes na tyto „výzkumy“ nejvíce financí. Zároveň to o nich také něco vypovídá. Jestliže oblbují druhé lidi už teď, jak v tom budou asi pokračovat, budou-li díky těmto praktikám ve volbách úspěšní? Měli by se stydět a lidé by si to neměli nechat líbit. Profitovat z nevzdělanosti druhých vždy bylo a stále je ostudné.

Když jsem před rokem vydal knihu o pozadí operace Listopad 1989, vyslovil jsem názor, že klíčovým spiritus agens tehdejších změn byla sovětská agentura stále ještě působící v režimu zvláštního utajení minimálně od podzimu 1968 na území bývalého Československa. Od té doby se k tomuto názoru přihlásila i řada jiných zájemců o studium tohoto období. A stejně tak jako já si také oni myslí, že tato agentura zde působí dále. Jen s jinými šéfy, rezidenty a hlavně cíli. To, co představuje tento subjekt dnes, sice nevíme, ale mimořádná podpora „nejschopnějšího, ne-li přímo geniálního budoucího vůdce-podnikatele století … viz zasloužilý slavík, sportovkyně a žokej“, může mít se vzpomínanou agenturou leccos společného. Je to v jejím stylu. Považovat však jeho stoupence jen za modernizované véčkaře, jejichž kapitálové pozadí má o několik nul víc, než měl a má předák VV, je omyl hodný nedovzdělané političky. Varovat před něčím takovým v médiích, které dnes čtou a vnímají zase jen lidé jak jsme my (značná většina voličů už je dávno nečte a neposlouchá), je také k ničemu. Taková varování nepředstavují při instalaci nového voždě v mocenském systému žádnou překážku. Jde z toho až hrůza promítneme-li důsledky prosazení této kategorie manipulátorů do nejvyšších struktur moci v blízké budoucnosti. Jediné, co podobné struktury dnes opravdu potřebují ke svému nastartování je nový „rázný, odvážný a dostatečně bezohledný“ vožď, který jim vnutí svoji vůli a povede je. V souladu se svými instrukcemi. Jinými slovy: může to být hodně zlé.
Ti, kteří mu dnes dělají křoví, nejspíše sami budou toho brzy litovat. Podobné praktiky v minulosti vedly k tomu, že takoví podporovatelé byli první na řadě, když se vožď rozhodl za sebou zamést stopy svých vazeb na původní strukturu, ze které vzešel.

Navzdory tomu všemu se ale v poslední době objevila i celá řada informací, které jsou vyloženě slibné, ne-li nadějné. Z těch veřejně dostupných zpráv třeba výsledky soudu ve Švýcarsku nad zločinci z MUS. I v okruhu mých známých se čas od času objevují zprávy signalizující, že pojem „ostrůvky positivní deviace“ má své realistické oprávnění. Není těch ostrůvků sice zatím moc, ale jsou. Občas se stává, že něco dopadne lépe, než jsme čekali, a nemusí to být jen ve filmech či v beletrii končících naplánovaným happy endem. Být škarohlídem nemusí tedy být nezbytnou součástí  kapitalisticko realistického vnímání současného dění, a prášky na deprese nemusí být jediným lékem. Je ale nesnadné pesimistou nebýt, když se na obzoru objevují další a další signály, že všechno může být ještě daleko horší, než se nám to doposud v těch nejhorších snech zdálo. Ptáte se také, v  čem to spočívá? A jak se tomu bránit? Nevím, ale možná bychom si měli zakázat myslet tímto způsobem a povinně se znovu naladit na melodii „Jednou bude líp…“. Nemyslet tedy na to, že na Hradě sedí člověk, který si nechá radit od svého okolí takové pitomosti, jako stěhování vyslanectví do Jeruzaléma jen proto, že chce být při své státní návštěvě v jejich zemi vítán zdejšími celebritami, o jejichž přízeň tak moc stojí (viz komentář A. Bartoše ze soboty). Nebo snad lze nevnímat, že kolem nás se stále rojí plno lidí hledajících usilovně nějaké skulinky k tomu, aby se nečestně dostali k penězům a k jiným hodnotám, které nelze při nejlepší vůli ohlídat, a které jim nepatří? Ignorovat, že lidé, kteří ve svých předchozích funkcích (státních, sněmovních či jiných) viditelně selhali, je chtějí znovu získat a těší se už teď na to, jak z nich dokáží lépe a pro ně výhodněji těžit? Atd., etc.

Odpověď na tyto a jiné podobné otázky lze hledat ve způsobu formování naší společné paměti. V té, na kterou jsme se „připojili“ ještě jako děti, když jsem se učili v dějepisu o tom, jak a co česká společnost kdy byla, a také proč to tak je. Samozřejmě jsme jak za komunistů, tak i v tom posledním čtvrtstoletí u pomyslné tabule, resp. na veřejných schůzích a jiných akcích, odpovídali na kontrolní otázky poručíků Troníků a jiných provokatérů jen to, co chtěli slyšet, protože s pětkou z dějepisu a z jiných předmětů bychom uvízli někde v lavicích zvláštní školy. Podstatné ale je, k čemu nás takto zkorigované poznání a s ním spojená paměť dovedly. V tom se už trochu navzájem lišíme. V rubrice “národnost, ke které patříme“, sice uvádíme, že je „česká“, ale neplatí, že Čech a Čech jedno jsou. Dopsal jsem nedávno knihu o tom, co bylo před i po Bílé hoře. Až vyjde, a doufám že to bude v dohledné době, napíšu k ní speciální komentář. Při korekci jazykové korektury jsem si ovšem knihu znovu přečetl a připomenul jsem si, jaký je to zázrak, že jsme tehdy jako celek, jako česká společnost přežili. Ne jako příslušníci už zaniklého národa, který se jako mnozí další (Venedi, polabští Slované, Keltové a jiní) ztratily v minulosti. Nejde jen o obnovu řeči, ale i o to, že máme něco jako společnou (byť ne stejnou) a funkční paměť. Ta je základem naší společné identity. Právě díky tomu patříme k české společnosti a díky tomu jako česká společnost ještě existujeme a máme šanci ji i sebe měnit k lepšímu. Za to vděčíme však jen a jen svým, vlastně nedávným a statečným předkům. Ne ale všem, jen některým. Třicetiletá válka, kterou rozpoutali tehdejší Habsburci spolu s tehdejším Svatým stolcem s podporou svých tehdejších jezuitských soudruhů (nebo-li tovaryšů, jak si tehdy říkali), byla strašná. Motiv měli jednoduchý, ale silný: majetek. Na tom, že téměř každý druhý člověk v této zemi nepřežil, a ti ostatní jen s těžkými úhonami, jim vůbec nezáleželo. Ostatně stejně, jako jim na tom nezáleží ani dnes, když si zase trhli kus ze žvance společného majetku, aniž se namáhali dokladovat, jak se k vlastnictví dnes restituovaných domů, polností, lesů atd. dostali. Museli by totiž přiznat, že se k tomu dostali konfiskacemi, vydíráním a podvody. A dnes jako jeden z Lobkowiczů profackováním státních úředníků. Přece to nezískali vlastní prací? Proboha jakou? To oni by teď měli vracet jimi dříve ukradené a nezákonně využívané majetky této společnosti a ne usilovat - podobni uhlobaronům z MUS a jiným zlodějům obklopenými podvodnými právníky a jinými lokaji všeho druhu - o ještě větší sousta z nově získané kořisti. O tomto ale nemá být tento komentář, protože to nemá nic společného s nadějí na lepší příště. Hodilo by se to spíše do novoapokalyptického scénáře.

Hlavním tématem tohoto komentáře je připomenout si, jak jsme to vše totiž jako česká společnost dokázali vůbec přežít. Jistě, byla tady – dodnes identifikovatelná, ale přitom tak malá - hrstka obrozenců v čele s lidmi jako Jungmann či Palacký, bratří Thámové či Pelcové a jiní. Byli zde romantici a další, kteří vrátili národu chuť a radost do dalšího života (čti seberozvíjení se). Nenechali se přitom odradit ani pokleslostí jiných – často jim příbuzných a jinak blízkých – příslušníků české společnosti. To je to, o co vlastně šlo a znovu jde. Nenechme se odradit těmi, kteří zase budou chtít a snažit se po volbách jako jejich vítězi kořistit a ničit to, čemu říkáme vlast nebo také kratčeji „my“. Lhostejno, zda budou oblečeni do oranžové, rudé, modré, zelené či koblihové barvy. Oni vždy těží z toho, že se deklarují jako představitelé této společnosti a někteří jim to snad i věří. Jenže jimi nejsou. Budou za rok či nanejvýše za pár dekád ale zapomenuti. Nevzpomene si na ně nikdo, jako si nikdo nevzpomene ani na ty lidi působící zde jako nedávní prezidenti, premiéři, ministři bůhvíčeho a experti na vše. Byli zde u svých koryt a korýtek a chvíli u nich mlaskali, třebaže díky takto získaným kompetencím mohli něco dobrého udělat. Udělali však ze svých pozic jen ta koryta. Mohli zůstat v paměti této společnosti jako osobnosti národa, ale nedokázali to. Odejdou, nebo budou odejiti (někdy se tomu také říká exkluze). V tom možná je naše útěcha a důvod k optimismu. A také naše naděje. A na závěr ještě jedna malá otázka: viděli jste nějakého příslušníka jiného národa, byť blízkého jako jsou Slováci (včetně lidí jako výše vzpomínaný zachránce a potenciální vožď národa), který by to myslel vážně s tvrzením, že mu na české společnosti velmi záleží a že ji chce pomoci?

Ergo: pomoc si musíme sami. Povede-li se nám to, bude nám pak možná pomoženo. Také už pociťujete tu nesnesitelnou tíhu nadcházejících voleb?
 
Vladimír Čermák