Pokud budou firmy degradovat životní prostředí a zneužívat levné pracovní síly, tak se nám tu bude těžce hovořit o lidských právech a ochraně klimatu. Téma společenské odpovědnosti firem je z těch vůbec nejzásadnějších, které bychom v 21. století měli vyřešit. Současná pandemická situace to dokazuje, jelikož jsme v současnosti rukojmími farmaceutických společností, které myslí pouze na zisk spojený s ochranou patentů, nikoliv na záchranu lidských životů.

Téma odpovědnosti podniků na evropské úrovni rezonuje už roky a osobně ho velmi silně vnímám od svého prvního mandátu a je dlouhodobě tematikou, kterou se snažím prosazovat a zabývám se i problémy vzniklými nezodpovědným přístupem evropských firem ve třetích zemích. Porušování lidských práv ze strany nadnárodních firem je velice častým jevem a legislativa směřující k omezení tohoto chování je velice vítána i mezi většinou mých kolegů.

Setkala jsem se s tím asi nejvýrazněji na konci roku 2015, kdy jsem se poprvé dozvěděla o požárech v Indonésii a začala jsem se věnovat palmovému oleji.  Deštné pralesy byly v plamenech a s nimi všechno živé v nich. Ekologické škody byly závratné, ale zdálo se, že o tom vlastně nikdo neví. Jako bychom se všichni dívali na druhou stranu a nechali Indonésii hořet. Nikdo o tom neinformoval, málokdo o tom mluvil a zdálo se, že to nikdo neřeší. Začala jsem se tedy o téma zajímat a vůbec jsem přitom netušila, že otevírám Pandořinu skříňku. Požáry v Indonésii totiž souvisely s korupcí, zaslepeností, dětskou prací, ekologickou devastací, porušováním lidských práv, nenasytností nadnárodních korporací, post-koloniálním rozvojem a dalšími problémy, nad nimiž povýšeně stál palmový olej, který však byl podporován jak evropskými společnostmi, tak evropskými bankami.

V první řadě musíme zajistit, aby k porušování lidských práv nedocházelo na území států EU, ale nesmíme zapomínat na celosvětovou působnost nadnárodních korporací a pokračovat v našem úsilí a toto téma neustále rozvíjet. Usnesení Evropského parlamentu ze dne 10. března 2021, obsahující doporučení Komisi k náležité péči a odpovědnosti podniků, jsem proto v hlasování podpořila. Obávám se, že dobrovolné normy v oblasti náležité péče mají svá omezení a nedosáhly významného pokroku, pokud jde o prevenci poškozování lidských práv a životního prostředí a umožňování přístupu ke spravedlnosti. Věřím, že by Unie měla bezodkladně přijmout závazné požadavky pro podniky, aby zjišťovaly, posuzovaly, ukončily, zmírňovaly, sledovaly, sdělovaly, řešily a napravovaly potenciální nebo skutečné nepříznivé dopady na lidská práva, životní prostředí a řádnou správu ve svých hodnotových řetězcích, předcházely jim a nesly za ně odpovědnost.

Jsem přesvědčena, že by tento krok byl přínosný pro zúčastněné strany i pro podniky, pokud jde o harmonizaci, právní jistotu, rovné podmínky a zmírňování nespravedlivých konkurenčních výhod třetích zemí, jež plynou z nižších standardů ochrany i ze sociálního a environmentálního dumpingu v oblasti mezinárodního obchodu. Text také zdůrazňuje, že malé a střední podniky se kvůli pandemii COVID-19 nacházejí v obtížné situaci a že klíčovými cíli Unie je poskytovat jim podporu a že podniky jsou povinny dodržovat lidská práva a respektovat životní prostředí. Je odpovědností států a vlád lidská práva a životní prostředí chránit a tato odpovědnost by neměla být přenášena na soukromé subjekty.
    
Je důležité pochopit, že odpovědnost není trestáním v současné době již hodně zatěžovaných podniků. Jde pouze o to prokázat, že produkty, které uvádějí společnosti (nejen) na vnitřní trh, jsou v souladu s kritérii v oblasti životního prostředí a lidských práv. Domnívám se, že je to naprosté minimum, které by měly podniky splňovat.