Při vší úctě k obětem, růst růstu je horší než válka, protože válka je jen někdy, ale růst růstu je furt. Aby bylo možné, že lidi potřebují stále víc, musí se do nich bušit reklamou, takže si koupí i to, co nepotřebují. Musí se jim také nabízet krámy, které se rychle rozpadnou. Ty nové, které je vystřídají, budou mít spoustu vychytávek, a tak se s tím snadno smíříme.

Musí se také snižovat náklady, proto to, co bývalo z litiny, je z plastu nebo tenkého plíšku, a co bylo z plíšku je z tvrzeného papíru. Ten pak poskytuje služby až do roztrhání těla, a to doslova. Nakonec aspoň na chvíli rozsvítí žárovku, až se prožene spalovnou, a to je taky HDP.

Jenže planeta není nekonečná, a nebýt kreativnosti statistiků, kteří dokážou vykouzlit růstová čísla z ničeho (podobně jako banky peníze), je naše matička dávno vyrabovaná až na to horké jádro. Co horšího, všechny užitečné zdroje přitahují konflikty jako zašlé maso polétavý hmyz. Teď se to mydlí kolem ropy, pak přijde na řadu voda a ve frontě už podupávají vzácné zeminy.

Musíme se uskromnit, zvlášť když nebude na vybranou. To není taková fantazie, protože válka kolem Íránu blokuje distribuci vytěžené ropy, a ta se pak nedá se ani zpracovávat v rafinériích (zásobníky jsou plné) a dokonce ani dál těžit (když to není kam uložit).  

Potírat růst růstu válkou je vymítat čerta ďáblem. Dalo by se na to jít i rozumem, a náznaky už tu jsou. Tak třeba máme pravidla pro recyklaci, čemuž se odborně, trochu poeticky (se sportovním laděním) říká „oběhové hospodářství“. To jsme měli za totáče taky, protože člověk nic nesehnal, dokud neoběhal kde co a kde koho. Teď je to jinak, máme všeho, ale když věc doslouží, zatímco suroviny, ze kterých vznikla, ještě ne, tak se rozhodí každá surovina do své krabičky a mohou popoběhnout do dalšího kola.

Je tam spousta výjimek, aby to moc nekazilo kšeft. A někdy to fakt nejde, když je všechno slepené tekutými hřebíky. To rozeberete leda dynamitem. Proto byla později přijata evropská směrnice o ekodesignu, která nutí výrobce, aby už při navrhování výrobku myslel na to, co bude na konci.

Jenže i ta promyšlená poprava věci směřující k dalšímu oběhu jednotlivých složek by byla málo. Není to tak dávno, kdy nejen lidská duše, ale i to, co ji odívalo a sloužilo, mělo život věčný. Vyklízím teď domek po rodičích manželky, kde se nesmělo nic vyhodit. Dcera zastává podobný princip, a to nezažila válečný nedostatek ani poválečné příděly, ze kterých se nedalo vyžít. Každý starý hadřík byl pořád ještě dobrý. Když byl hrnec otlučený k nekoukání, dal se na krmení slepicím, kterým hlad přebil potřebu krásy.

Nebyl to život šedivý, naopak velmi tvořivý. Řekněme, že nastala naléhavá situace. Děda byl okamžitě přivelen: „Udělej s tím něco!“ Když se ukázalo, že to drátem nevyšťourá, nepřipadlao v úvahu, že zabrouzdá internetem a objedná si něco z Číny. Vlastně bylo jedno, že internet nebyl. Zásada byla, že nic se nekupuje. Děda ji formuloval tak, že nehodlá vyhazovat peníze a podporovat nějakou lumpárnu.

Zakoukal se raději znaleckým okem do černé skládky na okraji lesa. Určitě tam někde bude nějaký polotovar. Strojek z budíku, péro z gauče, bezzubý mlýnek, kterého zdobí dobrá klika. Uměl udělat cokoliv z čehokoliv. Ale to se ještě mohl spolehnout, že na tu skládku přistálo něco reálného, například ze železa, ne z nějakého polorozpadlého hnoje. Dnes tu dobu připomíná jen prázdný výraz „reálná ekonomika“, která má k realitě daleko. Vždyť se tam počítá i ta virtuální, pokud se dá prodat.

Ke skládce se zatím vracet nebudeme, ale evropská směrnice o společných pravidlech na podporu oprav zboží 2024/1799, která byla přijata 13. června 2024, by mohla zmírnit bezbřehé plýtvání materiály, prací i penězi lidí. Ochablá baterka nebude znamenat konec mobilu a myčku nevyhodíte, když začne zlobit spínač, protože máte právo na opravu. A když v záruce zvolíte opravu místo výměny, dvouletá záruční doba se prodlouží o další rok.

Směrnice má být převedena do vnitrostátního právního řádu členské země nejpozději do 31. července 2026. Zatím nemáme nic, takže už to hoří, ale prý se na tom dělá. Zákon prý bude. Potom už zbývají jen dva roky přechodné lhůty následované pomalým nástupem prvních fází, a až se za další dva roky opotřebuje zboží vzniklé podle nových pravidel, máte jistotu, že věci se konečně začnou chovat jako lidi.

To mě vlastně k tématu přivedlo. Sám užívám právo na opravu docela dlouhá léta. Nejprve mi vyměnili nefunkční zuby. Pak prošly repasí oči.  V rodině máme i překovaná kolena a kyčle. Opotřebovaný rozum nahrazuje umělá inteligence.  A když jsem přestal slyšet, dostal jsem americké mikroucho, které je skoro stejně dobré, jako studiová sluchátka k recieveru. Ten nezbytně potřebuji abych mohl poslouchat – patřičně zesílenou – i nejjemnější klasickou hudbu.

Jenže zdířka, do které se strká čudlík od kabelu sluchátek, začala zlobit. Úvahu o koupi nového přístroje zkrátil pohled do bankovního účtu. Vyhledal jsem tedy nejbližšího opraváře. Uvedl mě do ohromujícího skladiště televizorů, praček, myček, všeho. Zabloudit se nedalo, bylo toho až do stropu a dalo se projít jen úzkou uličkou. Ale jen ve váhových kategoriích do lehkého weltera. Těžké váhy by neprošly.

Uvítal mě muž středního věku se smutnýma očima, kterému to všechno leželo na hrbu. „Dělám do noci, přiznal se mi. Jsem na to sám. Každý po mě něco chce. Nehrabal jste se v tom?“, zeptal se. „Šroubky nejsou dotažené."

Ano, otevřel jsem to. Myslel jsem, že ošahám drátky, připájím, co se viklá, a bude to. Jenže když jsem viděl, že Pioneer z 2012 se neliší od počítače a ke zdířce se nedostanu bez demontáže základní desky, tak jsem to zase přiklopil a nesu sem.

„To jsem rád,“ pravil ten pán, „že jste to viděl. Že to není jen o nějakém drátu. Kdo to neví, nechápe, jak to jde pomalu. A čím je přístroj novější, tím je zoufalejší. Přibývají nepřehledné funkce a materiál drží jen na heslo. Když se to rozpadne, tak si s tím neporadíte. A originální náhradní díl nedoplatíte.“

Zavedl jsem tedy řeč na novou evropskou směrnici. Pán pochopil, že práce přibude. Ale kdo to bude dělat? Když se v tom už dneska topí…

Ujasnili jsme si, že zákon se přijme snadno. Samotné zavádění se ale protáhne – a tak svítá šance, že se dokážeme připravit.

Téma je to nosné, a tak jsem to po návratu domů ještě zkonzultoval s umělým inteligentem. Tohle mi vypočítal:

Co směrnice přináší

Směrnice stojí na dvou pilířích – ochrana spotřebitele během záruční doby i po jejím uplynutí:

• V záruční době musí prodejce nabídnout opravu zdarma, pokud není dražší než výměna výrobku

• Po záruční době jsou výrobci povinni opravovat technicky opravitelné výrobky za přiměřenou cenu, a to až 5–10 let od zakoupení

• Pokud spotřebitel zvolí opravu místo výměny, záruční doba se prodlouží o 12 měsíců

• Výrobci musí zajistit dostupnost náhradních dílů až 10 let od uvedení modelu na trh

• Vznikne evropská online platforma pro vyhledávání opraváren podle lokality a standardů kvality

• Povinný informační formulář o opravě (termíny, ceny, podmínky) pro transparentní srovnání nabídek

Nejkomplexnější dostupnou analýzou v češtině je studie „Snadné a atraktivní opravy výrobků pro spotřebitele" vydaná v prosinci 2025 za podpory MPO ČR. Jde o podrobný rozbor implementace směrnice 2024/1799 se zaměřením na realitu opravárenského trhu v ČR. Autor dokumentuje tři pravděpodobné scénáře fungování nových pravidel:

• Optimistický scénář: opravy zlevní a zrychlí díky konkurenci a transparentním cenám

• Střední scénář: právo na opravu existuje, ale cena opravy zůstane pro spotřebitele stále vysoká

• Negativní scénář: výrobci přenesou náklady do vyšších pořizovacích cen, spotřebitelé jsou frustrovaní

Co chybí – bariéry oprav

Průzkum „Opravme Česko" zjistil, že 48% spotřebitelů nechalo porouchaný výrobek neopravený, protože oprava byla příliš drahá nebo nešlo sehnat opraváře. Sami opraváři označili za největší problémy tyto tři faktory:

• Nedostupnost náhradních dílů

• Nevhodná konstrukce výrobků (nelze rozebrat)

• Časová náročnost opravy (ekonomicky se nevyplatí)

Za největší potřeby pak opraváři považují přístup ke schématům od výrobce, kdykoli dostupné náhradní díly, daňové úlevy a větší propagaci oboru.

Kapacity opravárenského sektoru

Analýza z roku 2025 upozorňuje na strukturální slabiny trhu: opravárenský sektor je silně roztříštěný, trpí informační asymetrií a existují reálné bariéry v podobě nedostupnosti dílů, softwarového blokování a monopolních servisních sítí. Platforma Opravárna.cz nicméně ukazovala, že v ČR se daří opravit přibližně 60% poptávaných oprav – nejlépe jsou na tom PC a notebooky (průměr 4,9 nabídky na 1 poptávku), mobilní telefony a tablety (2,8) a domácí drobné elektro (2,2); naopak nejhůře fotoaparáty a kamery (0,1).

Prosincová analýza MPO explicitně varuje: pokud výrobci zvolí uzavřené autorizované servisní sítě, mohou nezávislí opraváři oslabit, nikoli posílit. A pokud nebude online platforma pro vyhledávání opravářů dostatečně kvalitní a využívaná, celý systém zůstane „papírový".

Malé nezávislé opravárny v Česku existují, ale jsou přetížené, zavalené zakázkami, které má zvládnout jeden technik, opáčil jsem umělému inteligentovi. Nikoho dalšího nesežene, protože chybí lidé s kvalifikací. Česko bude jednou z posledních zemí, která přistoupí k implementaci, a tak se může poučit zkušenostmi těch, kdo začali dříve.

Poukazuji na to, že je potřeba systém přípravy opravářů a podpora vzniku opraven, možná i příspěvky z nějakých veřejných peněz na jejich provoz. To však může narazit na odpor výrobců, kterým klesne odbyt nových výrobků. Může se to promítnout i do poklesu HDP, což by se nelíbilo vládě. Řešilo se to někde?

Umělý inteligent mě za otázku pochválil.

Otázka je výborně položená, protože jde skutečně o systémový problém, který se v různých zemích EU řeší rozdílně a s různými výsledky. Zde jsou relevantní zkušenosti a argumenty:

Dopad na HDP a výrobce byl analyzován

Evropský institut pro environmentální politiku (IEEP) explicitně potvrdil, že rozvoj opravárenství sníží poptávku po nových výrobcích – a to zejména v elektrotechnice – s potenciálním negativním dopadem na zaměstnanost ve výrobě. Klíčová otázka proto zní: zda nová pracovní místa v opravárenském sektoru tyto ztráty kompenzují, a zda opravárny porostou v EU, nebo se přesunou mimo ni.


Zkušenosti ze zahraničí: vouchery a fondy oprav

Nejvíce propracované systémy finanční podpory oprav existují v Rakousku, Francii a Německu. Výsledky jsou přesvědčivé:

• Rakousko: od zavedení voucherového systému bylo proplaceno přes 840 000 voucherů na opravy

• Francie: státní fond „Bonus Réparation" spuštěný v roce 2022 financoval přes 165 000 oprav; systém funguje tak, že stát proplácí opravárnám paušální slevu (dle kategorie výrobku), kterou musí zákazníkovi odečíst z faktury

• Německo – Durynsko: příspěvek až 100 € nebo 50% faktury na elektrozboží, Sasko: až 200 € nebo 50% faktury, max. 2 opravy ročně

• Štýrský Hradec: dotace až 1 200 € ročně pro provoz Repair Café

Všechny programy s finanční podporou oprav jsou hodnoceny jako velmi úspěšné – zvyšují povědomí spotřebitelů a mění jejich chování.

Vzdělávání opravářů v ČR – už se pohnulo, ale pomalu

Konkrétní reakcí na deficit opravářů v ČR je projekt „Naučíme vás to opravit", který iniciovala APPLiA CZ (sdružení výrobců spotřebičů) a do nějž je ke konci roku 2023 zapojeno 7 středních škol a učilišť: Praha, Ostrava, Plzeň, Chomutov, Hluboká nad Vltavou, Třebíč a Kroměříž – osmá škola (Hradec Králové) přibyla v roce 2024. Projekt vydal vlastní učebnici, organizuje pravidelná školení učitelů a žáci dostávají praxi v reálných servisech. Iniciativa je zajímavá tím, že ji platí sami výrobci – tedy ti, jimž by více opraváren ubíralo odbyt nových výrobků.

Kde je jádro systémového problému

Výzkum publikovaný v časopisu Emerald potvrzuje, že vouchery snižují bariéry oprav, budují kulturu opravitelnosti a zvyšují zájem spotřebitelů – ale nefungují samy o sobě, bez dostupných opravářů. Akademická studie publikovaná v roce 2024 v Science Direct explicitně konstatuje, že směrnice 2024/1799 neřeší plánované zastarávání výrobků
(„kurvítka“ – pozn. zf), ani dostupnost náhradních dílů, což jsou fakticky největší bariéry. Jinými slovy: právo na opravu bez kapacit je prázdné, a kapacity bez zákazníků s voucherem ekonomicky nevzniknou.