Na tuto kategorii pak navázala Evropská služba pro vnější činnost ve svých obsáhlých zprávách, když analyzuje ruské, či jiné aktéry využívající dezinformace jako nástroj geopolitického boje. Na papíře to dává smysl: Pokud cizí státní aparát inscenuje falešnou realitu je legitimní se bránit. 

Prosincovým rozhodnutím se však pomyslná represivní laťka posunula o celý řád výš. Na sankční list se vedle zpravodajských struktur a mediálních platforem dostali i civilní analytici - například švýcarský plukovník ve výslužbě a zpravodajský odborník Jacques Baud nebo francouzský novinář a bývalý důstojník Xavier Moreau. Jejich „zločin“?  Publikují analýzy války na Ukrajině, které neodpovídají oficiální linii NATO a EU. Zdůrazňuji odpovědnost Západu za eskalaci, zpochybňují vyhlídky ukrajinského vítězství a tvrdí, že Rusko vojensky nemůže prohrát. Tyto interpretace jsou v sankčních aktech přeloženy do jazyka „proruských narativú“ a „destabilizace Západu“. 

A právě zde se technická obrana proti hybridním operacím mění v něco kvalitativně jiného. Sankce nejsou výsledkem trestního řízení kde by nezávislý soud konstatoval spáchání konkrétního činu. Jde o politické rozhodnutí rady tedy exekutivy které má trestní účinky zmrazuje majetek zakazuje ekonomické transakce omezuje souboru pohybu baut má zakázáno vycestovat z Belgie Kde žije do jiné země EU! V katalozích provinění nenajdeme klasické skutkové podstaty ale vágní formulace typu podkopávání demokracie nebo podporu destabilizačních aktivit. Tyto termíny nelze právě vymezit přesto za ně přicházejí tvrdé sankce.

To je v přímém rozporu se zásadou, která sahá až k Magně chartě:  trestat Jen na základě předem stanoveného zákona a po veřejném řízení před soudem. Moderní mezinárodní právo na to navazuje článkem 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech či listinnou základních práv EU které zaručují nejen svobodu projevu ale i právo přijímat informace. Výbor OSN pro lidská práva doslova říká, že stát nesmí obecně zakazovat „nesprávné“ názory na historické události a že existuje i právo se mýlit. 

Přesto se v dnešní Evropě vytvořil režim ,v němž může být člověk de facto vyobcován z veřejného prostoru jen proto, že jeho analýza ukrajinské války neodpovídá oficiálnímu podání. Je potřeba si všimnout ještě jedné věci. V oficiálním slovníku bezpečnostních složek se stále častěji objevuje slovo „narativ“. Ředitel britské Mi6 nebo evropské orgány nemluví již o argumentech, faktech, omylech, ale o ruských narativech. Z takového slovníku plyne jednoduchý závěr nejde o hledání pravdy, ale o kontrolu příběhu. Cílem není kritickými argumenty vyvracet protivníkovy teze ale umlčet ty jejichž existence narušuje konzistenci vlastního příběhu. 

V tom je také důvod proč sankce dopadají právě na vojenské analytiky, kteří rozebírají vývoj na frontě, poměr sil, průmyslové kapacity a mobilizační potenciál obou stran. Ti tvrdí, že při daném poměru dělostřelecké munice demografie a průmyslu je Západní strategie maximálně riskantní a může skončit porážkou. Mají-li pravdu jejich umlčení nechrání naši bezpečnost, naopak brání politickým elitám a skrze ně i celé společnosti čelit realitě. Svoboda slova není luxus, ale veřejný statek – mechanismus, který včas umožňuje korigovat chybný kurz. 

Sankční režim FIMI v té podobě, jak se začíná aplikovat, je vrcholně nebezpečný. Ztotožňuje kritickou analýzu geopolitiky s „instrumentem cizí moci“ a používá společenskou a ekonomickou likvidaci jednotlivců k vynucení ideologické konformity. V kombinaci s digitální legislativou od Digital Services Act pro připravovaný „chat control“ a plošné skenování komunikace - se rýsuje model, v němž bezpečnostní složky a exekutiva definují, jaký výklad událostí je ještě legitimní - a co už spadá do kategorie zločinu. 

Právní stát zná zločin, vinu a trest. V takzvaném liberálně demokratickém režimu stačí k trestu jen to, že šíří „nesprávný příběh“ a obejde se to celé bez viny i soudu. Západ, který se po desetiletí chlubil svým univerzalistickým étosem lidských práv se touto praxí proměňuje v systému, kde je loajalita oficiálnímu narativu důležitější než loajalita k pravdě. V okamžiku, kdy začneme jednotlivce trestat ne za to, co dělají, ale za to co říkají a jak interpretují svět, opouštíme prostor svobody a demokracie a vstupujeme do logiky režimů, proti nimž se rétoricky vymezujeme. 

Nejde tedy jen o pár jmen na sankčním listu. Jde o otázku, zda v Evropě ještě existuje právo se mýlit či mít pravdu - nebo už jen povinnost souhlasu s tím jediným, režimem kanonizovaným příběhem.