• V otrokářství se otrok musel podvolit, ale nemusel se chtít podvolit.

• Ve feudalizmu se nevolník musel podvolit, ale nemusel se chtít podvolit.

• V současné demokracii se lidé „musejí chtít podvolit“.

Je to v logice formování nového antikomunistického člověka. Nestačí, že pomocí školy, médií a propagandy jsou mladé generaci implementovány určité názory, postoje, hodnoty a informace. Další postupný cíl je flexibilita implantovaného vědomí, to znamená, že jedinec pružně zaměňuje implementovaný názor za novou dávku propagandy a to, za co byl schopen se včera do krve přít, je dnes hoax. Názory a postoje, které nejsou výsledkem faktů a jejich analýzy, formují flexibilní typ vědomí člověka neustále napojeného na zdroje propagandy a stále přebírající nové „pravdy“, a s klidem popírající pravdy včerejší. Většinově vysokoškolští studenti „ví“, že tu byl komunizmus, ale neví, co komunizmus je. Ví, že nyní je u nás demokracie, ale neví, co demokracie je. Pokud tomu čtenář nevěří, ať položí otázky studentovi jakékoliv vysoké školy ve svém okolí.  

Implementační mechanizmus vidíme na globálním působení politických elit a farmaceutických firem. „Po dvou dávkách očkování je člověk ochráněn před nákazou covidem. Při 60, 70, 75 procentní proočkovanosti se již ve společnosti covid nebude šířit. Očkování je tečka za covidem.“. Tyto včerejší pravdy již zmiňují pouze „konspirační weby“, zatímco hlavní proud médií a politiků přináší „nové pravdy“ - třetí očkování, čtvrté očkování, permanentní očkování, povinné očkování, segregace neočkovaných, segregace pouze dvakrát očkovaných, lockdown, nouzový stav, hysterické výlevy „expertů“ na televizní obrazovce, argumenty, že jiné státy to dělají také.

Ve vzorové demokracii v USA, s dodatkem v ústavě o svobodě slova, již dospěli tak daleko, že cenzurují i vlastního prezidenta. Po historické segregaci barevných a lidí se špatným třídním původem se vrací segregace lidí, tentokrát těch, kteří se nechtějí podvolit. Je jen pikantní, že se to děje v zemích, které se považují za vzorově demokratické, s dokonalým naplňováním lidských práv a správných západních hodnot a svůj systém chtějí exportovat do celého světa.

Politický systém je systémem moci, její distribuce a mechanizmů její reprodukce. Tedy demokracie je konkrétní politický systém, s daným systémem distribuce moci a její reprodukce. I když s demokracií souvisí svoboda slova, není definičně součástí demokracie. Svoboda slova může být i v monarchii, v komunizmu či v jinak definovaných politických systémech.

V tomto systému se demokracie zúžila na volební akt. Mocenská elita rozpracovává mechanizmy a nástroje ovládnutí a kontroly volebního procesu. Výsledkem jsou zvolené loutky (Zelenski, Čaputová, Macron), jejichž pozice v politickém systému není výrazem jejich celoživotního působení, v němž by se pro společnost hodnotově, morálně a politicky vyprofilovaly, jako tomu bylo v minulosti (Masaryk, de Gaulle, Eisenhower), ale kapitálem zinscenovaných voleb.

Je-li demokracie projevem vůle lidu, tak hledejme demokracii podle projevů vůle lidu. Staré české přísloví říká: „Není kouře bez ohně“ a není demokracie bez projevené, zvnějšněné, manifestované vůle lidu. Lidé říkají, že v listopadu 1989 vybojovali demokracii. Kde jsou projevy této demokracie? Voda předaná zahraničnímu kapitálu, pokles potravinové soběstačnosti ze 110 % na 40 %, pokles kvality potravin a jejich vyšší cena než v Německu za kvalitnější potraviny, převedení bank a pojišťoven zahraničnímu kapitálu, převedení velkých průmyslových podniků zahraničním majitelům, několikanásobná platba za elektřinu z jaderných  a tepelných elektráren, postavených za peníze občanů, nedostupnost bydlení pro mladé rodiny, posílání české armády do zahraničních konfliktů, vstup ČR do NATO, to vše je vůle občanů, to vše je důkaz demokracie?  Mladší generace již ani nevěří, že to, co politici slibovali v roce 1989 skutečně říkali. Větu z projevu Václava Havla v roce 1989:  „ .. pomlouvají mne, že jsem proti socializmu, uvidíte, že tomu tak není,“ považují studenti za zlovolný, pomlouvačný hoax, který je součástí dezinformace.  

Pohled do nitra společnosti, v níž jsme hledali projevy vůle lidu, a tedy demokracie, nám ukázal, že zásadní makrospolečenské procesy se odehrávají mimo vůli lidu, a tedy mimo demokratický proces. Hledáme-li ve společnosti jako v řece, hledáme zdroj otrávení, zdroj rozhodnutí o společenském procesu, vzdaluje se nám toto rozhodnutí od vůle lidu. Nejbližší zastávka v rozhodování jsou čeští politici, kteří často jen předstírají, že rozhodují a dál se pohybujeme k Evropské unii, kde objevíme další dávku rozhodování. Při intelektovém deficitu evropských komisařů je však jasné, že zde rozhodování nekončí, ale mizí a vytrácí se v zóně nadnárodních korporací, bank a kryptokarcie.  

Co je však nejpodstatnější, je směr pohybu rozhodování a plnění rozhodnutí. Směr pohybu je v protikladu s demokracií. V celém toku rozhodování nikdo nehledá vůli lidu, nikdo nechce realizovat vůli lidu. Tedy nikdo nestojí o demokracii, ale všichni účastníci stojí o opačný směr toku, o přenesení rozhodnutí, o naplnění vůle moci směrem k lidu. Když bez všech příkras, frází, propagandy a ideologie postavíme reálnou sociální skutečnost, vidíme prolnutí dvou systémů. Formální systém demokracie, v němž politické elity a kryptokracie si ošetří volby a druhý systém, v němž reálnou moc vykonává vrchnost, která určuje pravidla, zadává úkoly a lid (poddaní) plní úkoly. Ilustrací odlišné kvality vědomí vrchnosti je poslanec Farský, který od května věděl, že na počátku volebního období odjede na 8 měsíců do USA, ale nechal se zvolit poslancem. Přeci vůči poddaným nebude pociťovat nějaký stud nebo slušnost, svědomí. Vrchnost je poddanému lidu nadřazená.       

Evropská komisařka pro rovnost Helena Dalliová vydala před Vánocemi pokyn nepoužívat slovo Vánoce, se zdůvodněním, že se tím slovem může někdo cítit dotčen a zraněn. Produkty eurokomisařky nejsou její soukromá věc, ale výsledkem celé Evropské komise a výpovědí o ní. Co nám o Evropské komisi a vlastně o celé Evropské unii tento příkaz říká? Pokyn nepoužívat slovo Vánoce je v naprostém rozporu se vším, k čemu se v obecné rovině Evropská komise hlásí. Co tento rozpor znamená? Jsou dvě možná vysvětlení. Buď to může znamenat, že dochází k ideologické, politické a společenské redefinici Evropské unie anebo je Evropská komise tvořena nedostatečně vzdělanými politiky s intelektovým deficitem, kteří vlastně nevědí, co činí. Pro druhou variantu hovoří každé vystoupení Věry Jourově a produkty jako je „green deal“. Pokyn komisařky Heleny Dalliové zakazující Vánoce je projevem vrchnosti vůči poddaným a připomíná daň z vousů Petra 1. Velikého. Podívejme se, s čím vším je pokyn Evropské komise v rozporu.

• Náboženská svoboda. Historicky tvrdě zaplacenou hodnotou Evropy je náboženská svoboda. Zvláště v Čechách a na Moravě téma náboženské svobody bylo v centru společenského, politického a ideového dění. Historie českého národa je do značné míry historií boje za náboženskou svobodu. A i jinde v Evropě, zvláště na Pyrenejském poloostrově již ve středověku po staletí žili vedle sebe muslimové, křesťané a židé. Náboženská svoboda je cenný výdobytek vývoje Evropy a nepostradatelná hodnota.

• Základy Evropské unie stojí na křesťanských hodnotách je opakovaná mantra  bruselské elity. Z toho logicky vyplývá, že útok na křesťanské hodnoty je útokem na samou podstatu a existenci Evropské unie.

• Multikulturalizmus. Evropská komise se hlásí k ideologii a projektu multikulturalizmu. Útok na každou kulturu, včetně té křesťanské je útokem na multikulturalizmus, protože ideologii a projekt multikulturalizmu nelze realizovat likvidací jakékoliv kultury, ale pouze jejich rozvíjením.

• Subsidiarita. Znamená rozhodování o procesech a událostech tam, kde probíhají. V tomto případě každá země má právo nazývat své svátky podle svého rozhodnutí. Chtít v bruselském centru rozhodovat o názvu svátku v zemích Evropy je mimořádná zhovadilost, která nemá historickou paralelu a vypovídá o naprostém odtržení bruselského světa od reality a o její kulturní a duchovní pokleslosti.

• Svoboda slova patří k základním lidským hodnotám. Nejenže právo nazývat svátek dle své volby nemůže lidem upírat bruselská elita, ale ani národní politické elity. Cenzurní pokyn Evropské komise vypovídá o tom, že tito úřednici vůbec nechápou princip demokracie ani princip základních lidských práv.

Ani vzdělaní alternativní kritici současného politického systému se nedokáží oprostit od určitého naivizmu při pohledu na politickou realitu a její dynamiku. Domnívají se, že současná pravicová vláda se u lidí znemožní a v dalších parlamentních volbách vyhraje strana, která bude sledovat české národní zájmy a zájmy většiny populace. Stačí však analýza dosavadních voleb a dojdeme k závěru, že tomu tak nebude.

Co rozhodlo o výsledku parlamentních voleb?

• Činnost vlády v předchozím volebním období a její hodnocení voliči?

• Dotlačení A.Babiše a J.Hamáčka k sebediskreditaci vrbětickou kauzou u části voličů?

• Protiústavní spiknutí ústavních soudců, kdy předseda Ústavního soudu prohlásil volební systém, který on sám před několika lety prosadil za nespravedlivý a nastavením voleb předznamenal volební výsledek?

• Vytvoření kauzy Panama Papers sorošovskou aktivistkou Pavlou Holecovou několik dnů před volbami?

• Nevytvoření koalice Přísaha a TSS ať již z důvodů politické nekompetentnosti, ješitnosti vedení těchto stran či z jiných důvodů?

A co z toho vyplývá pro příští volby? Dopředu nikdo netušil změnu volebního zákona, vrběticku kauzu, holcovskou kauzu Panama Papers a proto také nevíme, jak budou zrežírované příští volby. Nejspíše se prosadí korespondenční a elektronické hlasování, která jsou daleko výhodnější pro volební podvody.

Určitou nápovědou pro politický vývoj v Česku je vývoj na Slovensku. Vražda slovenského novináře J. Kuciaka byla podnětem pro mediální kampaň a manifestace na náměstích. V první fází došlo k výměně premiéra, v další k volbě prezidentky Z. Čaputové, v třetí k nové vládě v čele s I. Matovičem, s psychiatrickou diagnózou. Členy této vlády i předsedu parlamentu mimo jiné charakterizuje, že jejich bakalářské či magisterské práce jsou buď plagiátem či je přímo napsal někdo jiný, objektivně lze proto mluvit o vládě podvodníků. Zatímco vražda novináře J. Kuciaka vedla ke změně premiéra, zvolení Z. Čaputové prezidentkou a volbě nové vlády, vražda bývalého policejního prezidenta ve vyšetřovací vazbě, tedy v situaci, kdy za jeho bezpečnost odpovídá stát, byla Matovičovou vládou zametena pod koberec.

Úkolem nové české vlády je zřejmě rozbití středoevropské V4. Můžeme to vyvodit z již vyřčených výroků ministra M. Beka a s inteligencí sobě vlastní učiněné prohlášení M. Pekarové-Adamové o vyhánění V. Orbána z vlády. Tyto výroky povýšila reakce, přesněji nereakce, premiéra P. Fialy na vládní a státní stanovisko.

Politici jsou nepoučitelní a zřejmě neznají výpověď H. Kissingera  o charakteru vztahů s americkými politiky. „Je nebezpečné být nepřítelem USA a ještě nebezpečnější je být přítelem USA“. Přítel M. Noriega panamský prezident a agent CIA skončil v USA ve vězení, E. Ševardnadze před růžovou revolucí utíkal jako zajíc, aby hvězda této růžové revoluce M. Saakašvili skončil po pár letech v gruzínském vězení, M. S. Gorbačov skuhrá, že se přece s americkými prezidenty domluvil a podali si na to ruce, jak to, že tyto dohody USA nedodržuje. V. Janukovyčovi, který se nechal telefonicky řídit J. Bidnem, zachránil život V. Putin, stejně jako spojenci USA tureckému prezidentovi R. Erdoganovi, proti němuž byl rozpoután vojenský puč a včerejší hlavní hráč USA na Ukrajině P. Porošenko je trestně stíhán. S. Husajn byl americkými politiky hýčkán dodávkami zbraní, aby byl nakonec Američany v jámě popraven. M. Kaddáfi, který se v závěru života pro západ „polepšil“ a financoval N. Sarkozymu prezidentskou kampaň, byl Američany a Francouzi zabit vražením kůlu. Kolik ještě takových přátelství musí proběhnout, aby politici pochopili, že za smlouvu s ďáblem se platí.