Pro náš národ a další národy středovýchodní Evropy mezi Německem a Ruskem představují obě události extrémní příklad brutální velmocenské politiky, v nichž je slabším zemím přisouzena role pouhých objektů a obětí, na jejichž zájmy nikdo nebere ohled a jsou vydány na pospas sousedním velmocem. 


Čtvrté, násilné dělení Polska, které tento cynický pakt znamenal, potvrdilo hluboké geopolitické trauma, kterým Polsko, posunující se v historii teritoriálně mezi těmito sousedními málo přátelskými velmocemi, stáletrpí. Dodnes vždy s podezřením a obavami polská politika sleduje jakékoliv známky zlepšování rusko-německých vztahů a jejich spolupráce. Zoufale se upíná ke spojenectví s USA a věří, že opora u zámořské supervelmoci může vyvážit a překonat rizika obtížného sousedství na východě i západě.Dnes znovu tone v nejistotě.

V iluzích a naivitě se velmi často zmítá i česká politika. Z historických tragédií a selhání se není schopna poučit a pouze opakuje staré chyby, jenom v novém balení. Mnichov jsme si vyložili pro sebe tím nejsnazším způsobem – byla to zrada spojenců a nade vším ční zloduch Hitler. Přiznat si, že Mnichov odhalil neživotaschopnost první republiky, že její kapitulace vůbec nebyla náhoda a že odsun sudetských Němců a rozpad federace 1.1.1993 jsou dvě kapitoly téhož příběhu, se nám nechce. V mnichovské lekci jsme vůbec nepochopili, že velmoci nemají přátele, ale pouze své zájmy a my zajímáme stejně jako v případě Polska pouze dvě z nich – Německo a Rusko. 

Brutální okupací a válečnými zločiny Němci potvrdili svůj obraz tradičních nepřátel, které v očích české veřejnosti dlouhodobě měli. Strach z možného budoucího německého revanše a nadšené přijetí sovětských osvoboditelů v roce 1945 usnadnily prosazení rozhodujícího sovětského vlivu na poválečné uspořádání v naší zemi. 

V postavení provincie sovětského komunistického impéria jsme u nás aplikovali surové a mnohdy krvavé sovětské  metodybudování komunistické utopie, abychom již na konci padesátých let viděli, že jsme ve slepé uličce – teror ani centrální plánování k prosperitě nevedly. Komunistické vedení tížily zločiny, kterých se dopustilo vůči nevinným spoluobčanům i vlastním spolustraníkům, odhalení Stalinovy hrůzovlády v SSSR nešlo přejit mlčením.

Pražské jaro bylo pokusem vytvořit kvadraturu kruhu – „demokratický socialismus“, ale stále se státním vlastnictvím a při tom s tržní ekonomikou, s vedoucí úlohou KSČ fungující v údajném liberálním systému,  a to vše v rámci sovětského bloku. Naivita, s jakou naši tehdejší vedoucí političtí představitelé nechápali zájmy a chování supervelmocí v epoše vrcholné studené války, byla tragická. Nepředpokládali, že východní velmoc je schopna brutálně zasáhnout a za každou cenu hájit své zájmy, nechápali, že Západu na naší zemi nezáleží, že k ní přistupuje pouze optikou vztahů vůči SSSR. 

21. srpen 1968  sny o socialismu s lidskou tváří rozmetal. A vytvořil trauma, které dnes na českou společnost dopadá, zdá se, bolestněji, než trauma Mnichova nebo 15. března 1939. Možná proto, že se vyměnilygenerace, že pamětníci konce první republiky již nežijí, zatímco 58 let od srpna 1968 ještě žije v paměti současníků.

Proč sovětská okupace vyryla v národní paměti tak hlubokou stopu? Jedna odpověď spočívá možná v tom, že zničila jednu velkou iluzi – iluzi o slovanském bratru osvoboditeli, o naději a opoře na východě, která nás ochrání, iluze o komunismu jako budoucnosti lidstva, které propadla na počátku velká část společnosti i jejích elit. Tak jsme se báli poražených Němců, až jsme skončili okupování velkým slovanským „spojencem“ a „bratrem“. A ani si nevyčítáme, že jsme v srpnu 1968 nebojovali, tak jako o tom stále vedeme spory kolem Mnichova. 

Naši lídři až na jednoho v Moskvě podepsali souhlas  s okupací a začala tzv. normalizace. To bylo temné a beznadějné období, ale přes všechny vyhazovy z práce a procesy s disidenty vůbec nešlo srovnávat s tvrdými poměry padesátých let. Přesto právě léta od 21. srpna 1968 do 17. listopadu 1989 dokázala v očích většiny obyvatel totálně zdiskreditovat nejen komunismus, ale i Rusko, Rusy a všechno ruské. Vidíme to ještě dnes v české politice i v postojích značné části veřejnosti.

Tak jako po válce z Němců dnes panuje v české společnosti téměř iracionální strach z Ruska. Dokonce se oficiálně připravujeme na válku s ním, jsme přesvědčováni, že se chystá nás i celou Evropu napadnout a boje na Ukrajině jsou prý toho předstupeň. 


Svět se změnil, Evropa přestala být středem světa. Američané mají své strategické zájmy jinde, Rusko pro ně přestalo být globálním vyzyvatelem.  NATO přes všechny řeči je kvůli tomu pod otazníkem, protože stále platí, že velmoci nemají přátele, jenom zájmy. Ty naše bychom měli už konečně umět hájit i my. Nenechat se strašit, nehledat odměnu od hegemonů za servilní poslušnost a nebýt překvapeni, že jim jde o sebe a nikoliv o nás.Nevést minulé války a nevězet ve starých stereotypech. Po tolika historických lekcích bychom to už snad měli vědět. 

O smutných výročích bychom se proto měli  zamýšlet i nad vlastními chybami, jimiž jsme k neblahé historii přispěli. Jinak ji budeme znovu opakovat.