Svátek má: Jitka

Komentáře

Jaroslav Bašta.

politik a diplomat

Zlozvěstný rok 2014

Když jsem před minulými Vánoci přemýšlel o nastávajícím roce, předpokládal jsem, že v něm budou dvě výročí, o kterých se bude hodně diskutovat, protože se ukáží jako důvod k bilancování – 25 let od konce starých pořádků v listopadu 1989 a deset let od našeho vstupu do Evropské unie.

                
Ani v tom nejhorším snu by mne nenapadlo, že právě v letošním červenci se stane tím nejaktuálnějším výročím 100 let od začátku Velké války (tak ji nazvali naši optimističtí předkové, kteří ji, když o generaci později vypukla další, přejmenovali na I. světovou).

Vezměme to pěkně popořádku: 25. jubileum sametového Listopadu jsme sice velice originálně oslavili malichernými spory o to, co je a co není masakr, červenými kartami, pískotem a nadávkami. V tom hluku si nikdo nevzpomenul na to, proti čemu jsme na zmrzlých náměstích a pláních demonstrovali a cinkali oněmi legendárními klíči. Vadila nám tehdy vláda jedné strany, tupohlaví hloupí představitelé našeho státu poslouchající i nevyslovené pokyny z centra moci daleko za našimi hranicemi, okupační vojska usídlená u nás dočasně, televize a noviny, které nám lhali od rána až do pozdní noci. Kampaně, které vedli tehdejší novináři nám dokázaly zprotivit úplně vše, o čem mluvili nebo psali.

Dlužno poznamenat, že ti slušní mezi nimi to dělali schválně a velice dobře ovládali staré české umění psát mezi řádky, protože jejich čtenáři mezi nimi uměli číst. Nejsměšnějšími figurami se tak stali straničtí ideologové a nejopovrhanější mezi nimi byli mladí svazáci. Po krátkých rozpacích jak bude Československo směřovat do Evropy, jsme se vydali budovat tržní kapitalismus, což zemi rozdělilo na dva samostatné státy. Aniž jsme si toho všimli, s termíny jako globalizace, deregulace a privatizace se zase vrátilo černobílé vidění světa, jeho rozdělení na dobro a zlo. Až na záměnu Západu za Východ se nic nezměnilo. A přesvědčených mladých tržních komsomolců byly náhle plné redakce.

I přes jejich nenadšení jsme před deseti lety vstoupili do EU. Pochopitelně plni iluzí o její povaze. Vystřízlivění přišlo rychle, již v druhé polovině roku v „nových zemích“ padaly vlády od Baltu až po Maltu (v ČR se jen změnil premiér). U nás nakonec převážila historická tradice a vztah Čechů k EU začal nápadně připomínat doby před více než sto lety, jen Vídeň teď je v Bruselu.

A tady přichází velmi nepříjemná paralela s rokem 1914, kdy vstup do války znamenal začátek konce Rakouska – Uherska. Vedoucí představitelé Unie zapomněli na všechny zásady a principy, kterými se rozšiřování až doposud zdůvodňovalo – že jde o rozšíření zóny míru, stability, prosperity a dobrých mravů a otevřeně se zapojilo do přípravy krvavého puče v Kyjevě. Nejen bezprecedentní podporou nájemných demonstrantů (komisař pro rozšíření a ministři zahraničí členských zemí EU na Majdanu), ale především sliby, o nichž dobře věděli, že je nikdy nemohou splnit.

Rusko odpovědělo anexí Krymu, Západ vyhlásil sankce a na východě Ukrajiny vypukla občanská válka, protože zájem na udržení územní celistvosti převládl nad právem na sebeurčení. Na místě je otázka, proč tedy Miloševič skončil před soudem v Haagu, neudělal přece nic jiného než později Jelcin v Grozném, Saakašvili v Cchinvali a Porošenko v Donbasu? EU má tedy nejen dvojí metr, ale především dvojí morálku.

Ta se projevila v i v případě sestřelení malajského letadla v červenci letošního roku. K odsouzení Ruska jako viníka a uvalení sankcí stačily Západu dva dny. Vyšetřování začalo probíhat až poté a dodnes nebyly zveřejněny žádné relevantní informace. Jen v nás všech zůstal nepříjemný pocit, že se někdo zákeřnou vraždou tří stovek nevinných pasažérů pokusil zatáhnout Evropu do války. A že nikdy nikdo za to nebude potrestán.

A prakticky ve všech zemích EU se naplno rozeběhla válečná propaganda, z obrazovek a stránek novin se ztratila pluralita. Z politiky také. Po 25 letech se náhle v našich novinách zase dočítáme, že výroky našich představitelů se kdesi daleko někomu vůbec nelíbí, občas z Washingtonu zazní i věta o tom, že maďarský premiér se peleší s Putinem. Zkrátka, my, kteří žijeme v té Střední Evropě bychom si měli zase dávat pozor na to, co si myslíme a říkáme, a nejlepší by bylo, kdyby se u nás objevila spojenecká vojenská základna. Vždyť Rusko už je na Krymu.

A tak se na nás z obrazovek, monitorů a stránek novin hrnou ideologické žvásty zhusta mající podobu předlistopadových kampaní, nesouhlasné hlasy jsou marginalizovány, rozvášnění komsomolci zase mávají rudými kartami jako jejich dědové praporky a aby nám ukázali, kam máme směřovat, také ukrajinskými a banderovskými vlajkami. Možná nám tím připomínají, že ve Lvově už stojí dvacetimetrová socha Stepana Bandery. A největší svátek demokracie, svobodné volby, které jsme postrádali od roku 1938 do roku 1989, jsou náhle čímsi ne zcela samozřejmým a rozhodujícím. Když nedopadnou, jak by měly, může přijít takový malý majdan a budeme je opakovat. Nebo taky ne. To závisí jen na našem rozhodnutí a odvaze.

Na závěr bych se chtěl vrátit k tomu nejsmutnějšímu z oněch třech výročí: Češi považovali Rakouskou monarchii za svou vlast a ochotně za ni v mnoha válkách bojovali a umírali. Kvůli té Velké, zbytečné a nespravedlivé, Rakousko – Uhersko rozbili. Evropská unie by mohla dopadnout stejně.
            
Jaroslav Bašta