Od té chvíle uplynulo už téměř sto let a přesto je tento citát v dnešní vnitrostátně a hlavně mezinárodně rozbouřené době citátem hodným k zamyšlení. Vůbec by neškodilo, kdyby si naši politici alespoň jednou za rok u příležitosti výročí Masarykových narozenin něco z Masarykových myšlenek připomněli. A to myšlenek nejenom politických, ale především filosofických.

Zejména v dnešních dnech, kdy má téměř každý, kdo zastává nějakou politickou funkci potřebu hodnotit současnou situaci na Ukrajině a přiklání se na tu či onu stranu konfliktu, by nikomu z nich nezaškodilo si alespoň prolistovat Masarykovu trilogii Rusko a Evropa, kterou napsal původně německy před sto lety. V češtině byla vydána v letech 1919-21.

Když nic jiného, zcela určitě by se vyvarovali jednoznačných názorů, odsudků a soudů, které naši politickou scénu do značné míry diskvalifikují v očích jedné a často i obou stran ukrajinsko-ukrajinského i ukrajinsko-ruského konfliktu.

A zejména diplomatům by nezaškodilo připomenout si třeba Masarykovu stať Pozitivní diplomacie z roku 1924, v níž mimo jiné říká: „ Jsou i lidé, kteří nevidí stínu – šťastlivci. Jsou tu však i lidé, kteří vidí stíny, ale přece nepodlehnou pesimismu a jednají důsledně, jako by jich nebylo, jdouce pevně za svým cílem. To jsou lidé pozitivní, kteří věří, že v člověku je také dobro, a podle toho se zařídili.“

A potom pokračuje: „Stará diplomacie vidí všude podvod a zlý úmysl. Diplomacie nová staví především na dobré vůli. Věří, že každý člověk touží po tom, aby svět vyhlížel přátelštěji. Proto mluví otevřeně, staví své požadavky jasně, nepoužívá triků a diskutuje s přítelem i nepřítelem.“

Jako vzor pozitivní demokracie Masaryk doporučuje britského politika Ramsaye Mac Donalda, který v roce 1922 sjednotil britskou Labouristickou stranu a v roce 1923 se stal prvním premiérem Velké Británie pocházejícím z dělnické strany a současně zastával ve vládě i post ministra zahraničí.

Mac Donald si za svou prioritu vytyčil zvrácení škod způsobených Versailleskou smlouvou, která oficiálně ukončila první světovou válku. Smlouva byla v podstatě kompromisem, který neuspokojil nikoho. Plně a výhradně zodpovědné za vypuknutí první světové války bylo označeno smlouvou Německo a byly vůči němu uplatněny neúměrně tvrdé sankce.

Ramsay Mac Donald usiloval o to, aby Francie ustoupila ze svých tvrdých materiálních i teritoriálních požadavků vůči Německu a umožnila mu plnění svých reparací rozložit v čase tak, aby splácení neohrožovalo samotnou existenci Německa. V této souvislosti mimo jiné řekl: „ Jsem přesvědčen, že dobrozdání znalců (o nemožnosti a neschopnosti Německa plnit stanovené sankce) jsou příležitostí k míru, k utišení a k dohodě, příležitostí, které budou zanedbány a zatraceny, pokud se jí evropští státníci nechopí.“

A dále pokračoval: „ Jsem pevně přesvědčen, že toto dobrozdání a naše zkušenost za poslední čtyři roky by měla přesvědčiti jak Francii, tak nás, že společným přátelstvím a jen přátelstvím, spoluprací s Itálií, spoluprací s Belgií, spoluprací s malými národy, poskytnutím Německu skutečné možnosti splniti závazky, skutečné možnosti dáti záruku a dodržeti ji – jen touto otevřenou cestou, touto přátelskou cestou, touto spojeneckou cestou- dojdeme nového míru, štěstí a mezinárodní spolupráce.“

V dalším svém vystoupení v New Yorku řekl: „ Můžeme jednat dvojím způsobem. Můžeme říci Německu – víme, že nedodržíte svých slibů a dříve ještě, než jste ukázali svou faleš, zařídili jsme všecko potřebné k vašemu potrestání. Následek bude, že Německo bude falešné. Utvoříte psychologické ovzduší, které z něho udělá podvodníka.

Je tu ale ještě jiná cesta. Řekněme Německu – přijmeme vaše slovo. Jestliže prohlásíte, že přijmete dobrozdání znalců, uvěříme vám. Neučinili jsme žádných příprav, abychom vás potrestali, nedodržíte-li slovo. Jestliže přes své slavnostní závazky nedostojíte svým povinnostem, pak semkneme se těsněji proti vám než kdykoli jindy, ale teď vám důvěřujeme. Jaký bude psychologický následek? U národů, jako u individuí- vzbudí jejich ctižádostivost.“

Na konci roku 1924 po necelém roce vládního období byla vláda Mac Donalda poražena při hlasování o zákonu o omezení vydávání komunistických deníků a v následně vyhlášených volbách zvítězili konzervativci. Ramsay Mac Donald tak nemohl dokončit svou zahraničně politickou misi a Versailleská smlouva zůstala v platnosti bez úprav sankcí vůči Německu. To v důsledku tvrdosti opatření vedlo v Německu k politickému a ekonomickému šoku, který následně přispěl ke kolapsu Výmarské republiky a v důsledku k převzetí moci Adolfem Hitlerem.         

Naši, ale i evropští diplomaté dnes stojí před podobnou zápletkou, jen s jinými hráči. I dnes létají vzduchem výhružky ekonomických sankcí a tvrdých, silových řešení ve prospěch jedné a neprospěch druhé strany konfliktu. Myslím, že nejen naši diplomaté by měli studovat odkazy, které nám moderní evropské dějiny dávají a poučit se. Dříve než bude pozdě.

Masarykova, resp. Mac Donaldova pozitivní diplomacie je určitě cestou, která si zaslouží býti následována.

Michal Kraus