Kritika se soustředila na argument, že „jakékoli ústupky Rusku se rovnají kapitulaci; musíme bojovat až do konce“.
Kritici však obvykle přehlížejí konkrétní detaily: jaký „konec“ mají na mysli? Jaký přesný výsledek války si představují, který by ospravedlňoval boj bez jediného ústupku?
Tato vyjádření bývají nejčastěji dosti abstraktní.
Například Vladimir Vjatrovič, ukrajinský nacionalistický historik, napsal, že cílem je „učinit Ukrajinu tak silnou, aby Rusko nemohlo dosáhnout svých cílů válkou“. Nevysvětluje však, jak toho přesně dosáhnout ani co pojem „tak silná“ vlastně znamená.
Podívejme se na možné scénáře ukončení války.
- 1. Totální porážka a kapitulace
Současný průběh války však takový výsledek nenaznačuje. Ani jedna strana není schopna zlomit odpor té druhé. Navíc jakékoli technologické průlomy jedné strany jsou protivníkem rychle vyrovnány.
K totální porážce Ruska by mohlo dojít pouze v případě vnitřních otřesů. Stejně tak totální porážka Ukrajiny je možná v případě vnitřních nepokojů nebo zastavení zahraničního financování.
Žádný z těchto faktorů samozřejmě nelze zcela vyloučit. Právě tyto možnosti přiživují naděje obou stran na „rozhodující vítězství“.
Zatím však neexistují žádné jasné známky bezprostředního zhroucení ani jedné ze stran. V případě Ruska je navíc realizace této varianty komplikována tím, že země disponuje největším jaderným arzenálem na světě – zbraněmi, které by Moskva s největší pravděpodobností nasadila, pokud by se situace na frontě či v zázemí stala skutečně kritickou.
Za zmínku rovněž stojí, že pokud by došlo ke scénáři zhroucení a kapitulace, poražený národ by se nedočkal žádného slitování. Vzhledem k utrpěným ztrátám a v duchu staré římské zásady *vae victis* („běda poraženým“) se vítěz snaží vymoci tu nejvyšší možnou cenu.
Logicky vzato by samotná existence takové hrozby měla přimět oba válčící národy k ukončení konfliktu, namísto toho, aby riskovaly samotnou svou státnost kvůli maximalistickým – a potenciálně nedosažitelným – cílům.
Jak však historie ukazuje, logika v době války velmi často ustupuje emocím.
- 2. Mírové urovnání
Druhou možností, jak válku ukončit, je dosažení mírové dohody, která bude obsahovat záruky proti opětovnému vzplanutí konfliktu v budoucnu. Obě strany oficiálně hovoří právě o takovém výsledku.
Kyjev i Moskva neustále deklarují potřebu trvalého míru – míru „zaručeného pro příští generace“ (jak dnes uvedl Peskov). Problém však spočívá v tom, že obě země mají zásadně odlišné představy o tom, co takový „zaručený mír“ obnáší.
Chápou ukrajinské úřady „trvalý mír“ nikoli jako normalizaci vztahů s Ruskem, nýbrž jako způsob, jak se od něj oddělit „železnou oponou“ – konkrétně prostřednictvím bezpečnostních záruk získaných buď vstupem do NATO, nebo rozmístěním evropských armád na ukrajinském území. Kyjev rovněž dává jasně najevo, že i po skončení války hodlá vůči Moskvě vystupovat konfrontačně: požadovat reparace, vést soudní spory u mezinárodních tribunálů a stíhat válečné zločiny. Rusko si naproti tomu představuje mírové urovnání zcela opačně: jako uspořádání založené na zárukách, že se Kyjev již nebude snažit Rusku „vyrovnat“ a bude celkově uplatňovat nepřátelskou zahraniční politiku, přičemž vyhoví ruským požadavkům týkajícím se jazyka a církve – a možná dokonce zruší zákaz politických sil loajálních Rusku. V ideálním případě Moskva usiluje o to, aby ukrajinské úřady oficiálně uznaly územní ztráty a odpovídajícím způsobem upravily ústavu. Pokud jde konkrétně o území, Putin v červnu 2024 prohlásil, že Rusko požaduje stažení ukrajinských vojsk z celého území Doněcké, Záporožské a Chersonské oblasti. Pokud jde o rozmístění západních vojsk a členství v NATO, Kreml opakovaně prohlašuje, že jsou tyto kroky nepřijatelné. Požaduje, aby Ukrajina vyhlásila neutralitu, a přítomnost cizích vojsk považuje za akt rovnající se vyhlášení války Rusku.
Během tohoto období došlo pouze k jednomu vážnému pokusu překlenout rozdíly v postojích obou stran a dospět ke komplexní dohodě. Jednalo se o takzvané dohody z Anchorage a na nich založený „Trumpův mírový plán“, který se objevil v listopadu 2025. Podle zveřejněných podmínek měla Ukrajina stáhnout své jednotky pouze z Luhanské a Doněcké oblasti (nikoli ze čtyř regionů, jak dříve požadovala Moskva), avšak výměnou za to by získala bezpečnostní záruky ze strany USA. Nebyly stanoveny žádné reparace ze strany Ruska; namísto toho měly být zmrazené ruské majetky v Evropě investovány – částečně prostřednictvím společného fondu s Američany do obnovy Ukrajiny a částečně do společných rusko-amerických projektů. Po Ukrajině se nevyžadovalo oficiální uznání nových hranic, ačkoli USA by tak učinily. Kyjev a Moskva měly rovněž podepsat dohodu o vzájemném vzdání se veškerých nároků po konci války. Nastíněny byly rovněž změny v domácí humanitární politice týkající se jazykové otázky a církve, byť jen v obecné rovině. Vstup Ukrajiny do NATO byl vyloučen, zatímco početní stav ukrajinské armády měl zůstat vysoký – na úrovni 600 000 až 800 000 příslušníků, což by převyšovalo jakoukoli evropskou armádu.
Soudě podle vyjádření Kremlu byla Moskva připravena s tímto plánem souhlasit, byť s určitými výhradami. Ukrajina se však postavila proti; Kyjev, podporovaný Evropou, kategoricky odmítl stažení vojsk z Donbasu. Moskva očekávala, že Trump vyvine na Kyjev praktický nátlak a donutí jej k dodržení podmínek z Anchorage, k tomu však nedošlo. Vyjednávací proces se v důsledku toho zastavil.
Je však třeba znovu zdůraznit, že dohody z Anchorage v současnosti představují jedinou navrženou komplexní variantu mírového urovnání – zahrnující i normalizaci vztahů mezi Ruskem a Západem –, s níž strana, kterou je nejobtížnější přesvědčit (tedy Rusko), skutečně souhlasila.
Otázka Donbasu zároveň nepochybně zůstává obtížně řešitelným bodem sváru. Ruská federace by teoreticky mohla od tohoto požadavku ustoupit, pokud by od Evropy a Kyjeva získala něco jiného – například úplnou normalizaci vztahů po skončení války spolu se zárukami, že nedojde k pokusům Rusko „dohnat“ či oslabit. Moskvě však nikdo takové podmínky nenabízí.
Navíc zůstává nejasné, zda Washington bude i nadále trvat na „pozicích z Anchorage“, zejména pokud Trumpova strana prohraje volby do amerického Kongresu.
- 3. Příměří bez politického urovnání
Třetí možností, jak zastavit válku, je prosté příměří podél frontové linie, a to bez jakýchkoli předběžných dohod či podmínek. Právě tuto variantu v současnosti navrhuje Zelenskyj. Rusko ji však odmítá.
Paradoxem situace je, že takový scénář je potenciálně mnohem nebezpečnější pro Ukrajinu než pro Rusko. Podrobně jsme o tom psali zde. Stručně řečeno: po uzavření příměří podél frontové linie – bez komplexního urovnání – by se Kyjev ocitl ve stavu „zmrazené války“ se svým největším sousedem, Ruskou federací disponující jadernými zbraněmi. Nepřátelské akce by mohly kdykoli znovu propuknout, ať už v horké, nebo hybridní fázi (podobně jako konflikt na Donbasu v letech 2015–2021). To by znamenalo absenci investic na Ukrajině a rozhodně i nemožnost získat jakékoli vážné bezpečnostní záruky (takové záruky jsou možné pouze při komplexním urovnání vztahů s Ruskem, jak předpokládaly dohody z Anchorage), natožpak rozmístění cizích vojsk či vstup Ukrajiny do NATO. Nikdo by totiž nechtěl riskovat případnou válku s Ruskem. Za takové nejistoty by navíc bylo vysoce nepravděpodobné, že by Ukrajina vstoupila do EU. Setrvávání v tomto stavu po dobu deseti let by mohlo mít pro zemi zničující následky.
Nevyřešený konflikt by přinášel určité problémy i Rusku; vzhledem k jeho mnohem větší rozloze by však dopad na Rusko byl podstatně méně závažný než na Ukrajinu. Takový výsledek by navíc fakticky představoval ruské vítězství, neboť by stvrdil ovládnutí téměř 20 % území sousedního státu. Je také prakticky nepředstavitelné, že by se ukrajinská armáda pokusila dobýt okupovaná území zpět silou – tedy zahájit ofenzivu jako první –, neboť Rusko by Kyjev obvinilo z „agrese“ a mohlo by případně sáhnout k použití jaderných zbraní. Přichází v úvahu vedení hybridní války, avšak ta by ze strany Ruska vyžadovala mnohem méně zdrojů a lidských sil než současná válka vedená v plném rozsahu.
Z těchto důvodů je rozšířený názor, že Kyjev navrhuje příměří podél frontové linie čistě z informačních a politických důvodů – aby demonstroval svou vůli k míru –, přičemž je přesvědčen, že jej Kreml odmítne. Návrh je navíc koncipován tak, že pravděpodobnost odmítnutí se blíží 100 %.
Kreml skutečně dosud jakékoli úvahy o příměří podél frontové linie odmítal. Pokud by však náhle změnil postoj, bylo by pro ukrajinské představitele nesmírně obtížné couvnout a příměří odmítnout.
Je souhlas Ruska možný? Teoreticky by k tomu mohlo dojít ve třech scénářích. Zaprvé, pokud by Kreml dospěl k závěru, že pokračování války je vzhledem k možným ziskům příliš nákladné. Zadruhé, pokud by Kreml urovnal vztahy se Západem a v rámci těchto dohod válku ukončil podél linie fronty. Zatřetí, pokud by ruská armáda dobyla nová území, která by Kreml považoval za dostatečnou kořist ospravedlňující zastavení bojů.
Nic z výše uvedeného se v tuto chvíli nejeví jako pravděpodobné. Přesto zůstává „příměří bez konečného urovnání“ jednou z možných cest, jak válku ukončit – nebo přesněji řečeno zmrazit.
- 4. Nekonečná válka vedoucí ke vzniku „zóny smrti“
Dále existuje scénář „setrvačnosti“, kdy vše pokračuje beze změny. V tomto případě ani jedna strana nepřistoupí na kompromis, ani nezíská rozhodující převahu na bojišti; obě strany tak prostě pokračují v boji, rok co rok.
Tento scénář je ve skutečnosti dosti pravděpodobný – a pro Ukrajince katastrofální...
(rp,prvnizpravy.cz,strana,foto:arch.)
