Snad právě proto si můžeme dovolit upozornit na tři běžné typy a jejich znaky, se kterými jsme se setkali dokonce i v právě skončených volbách do obecních zastupitelstev a senátu PČR. A také na to, co jim předcházelo a co může následovat.

Dovolíme si přehlédnout asi více než osm a půl milionu občanů nadaných právem volit a být voleni, a to bez ohledu na to, zda si své právo uvědomují či nikoliv. Není tak běžné vědět, že i ti, kdo se rozhodují nevolit, se volebního procesu účastní, a to i když si myslí, že tomu tak není. Je to přece tak jednoduché. I volební neúčast je volbou, volbou proti systému a ve prospěch neznámého. 

Právě proto jsou čísla o volební účasti tak důležitá, protože jsou prvním věrohodným údajem mnohem významnějším, než všechna data donekonečna opakovaných předvolebních zkoumání stranických preferencí. Mimo jiné i proto, že  ty nezúčastněné zbavuje legitimity vynášet apodiktické soudy nad povolebním politickým uspořádáním.  Anebo ji podstatně snižuje.

Pokoušíme se zde jen orientovat v chování těch, kteří se voleb účastní a  zjistit, jaké používají metody k dosažení předpokládaného, obvykle však jen chtěného úspěchu.

 

Domníváme se, že první velkou skupinu tvoří komentátoři, zpravodajové, tvůrci ideologické rétoriky (říkejme tomu třeba i dnes nadužívaným slovem komunikace), kteří využívají dnes rozsáhlých možností dorozumívání se, diskusí na různorodém fóru nejrůznějších názorů a jejich sdělování. Je pro ně typické zaplétání se do persuasivních rozhovorů, jejichž cílem sice má být informovat protistranu o svém názoru, přesvědčit ji o jeho správnosti a v posledních letech také tuto stranu překřičet, umlčet a slavně nad ní zvítězit. Jakékoliv slovní údery pod pás jsou na tomto poli soupeření a boje dovoleny.  Kdo je nepoužívá, včetně stále se zrychlujícího opakování několika stejných slov a vět, zdá se být nehodný vážnosti. Rozhodnutí neúčastnit se takových soubojů je považováno za projev nekompetentnosti účastnit se a za projev politické méněcennosti. 

Druhým nepostradatelným typem člověka politického, jehož činnost se většinou soustřeďuje na více nebo méně dlouhou dobu předvolební, jsou ti, kterým se, nikoliv snad hanlivě, říkalo volební korteši. Chceme-li tedy,  volební agitátoři, nadháněči, kteří agitují „od dveří k dveřím“.  V některých státech dlouho dobu zakázaném, u nás považovaném za zcela běžné. Ve Spojených státech je to naopak tradičně organizované až na úroveň barnumských představením s pruhy a hvězdami při jakémkoliv se objevením na veřejnosti. 

I u nás má taková agitace svou tradici, i když k těm nejkomičtějším dochází tehdy, když se zájem o voliče soustředí na jednotlivce, o kterém se předpokládá, že takovou odpovědnost na sebe může vzít. Snad proto dochází k omylům až neuvěřitelným, jindy naopak stejně neuvěřitelně úspěšným. Omyl operní divy představovat se jako homo politicus, způsobil její volební neúspěch. Naopak civilní prezentace kandidáta, který netajil, že jeho životní školou byla vojenská uniforma, odstartoval úspěch, který možná skončí na nejvyšších místech v Senátu. Bylo by symbolické pohybovat se v prostorách paláce jiného vojevůdce, byť jeho osud byl tak nešťastný.

Konečně třetím zde námi vzpomínaným typem homo politicus jsou reprezentanti občanů, ale vychováni k odborné způsobilosti přiměřeným vzděláním, životními zkušenostmi na nižších stupních správy záležitostí obce a státu. Zde je rozhodování o jejich způsobilosti věcí nejtěžší, protože ne vždy se podaří odhadnout autoritám, kterým je možnost jmenování zaručena ústavně, s ohledem na konstrukci státní moci a její prezentace doma i v zahraničí. V takových případech sice máme, jak říkala literární postava anglického plukovníka Brumbla, kterou vytvořil francouzský autor Andre Maurois, vynalezenu „záklopku parlamentární, ve které zvolení šampioni vedou spory  a války za nás, a většina národa se může věnovati hře v kriket“.  Ale to si jen pomáháme  literární hyperbolou. Ale kdo chce, může se nad tímto dnes už jedno století starým poučením zamyslet.

Podobnou nadsázkou, hyperbolou, je celá naše úvaha nad třemi typy homo politicus. Jedno upozornění bychom si snad mohli z něho dovolit nezapomenout. Všechny tyto tři typu vyžadují tři různé typy myšlení, chování a jakékoliv vnější prezentace. A vědět, že rozlišit je dovednost, a proto se nehodí hrát všichni tyto tři charaktery současně. I když víme, že zejména u nás, je to úkol olbřímý. Proto se zdá tolika herců a herečkám, že dělají politiku, ačkoliv hrají jen svoji přechodnou roli. Proto se laici, až neumětelové, neobávají posuzovat globální politiku na úrovni tří velmocí familiárně, jako kdyby byli oni sami jejich reprezentanty. Proto s takovou lehkostí mluví o válce a míru a místo názorů vynášejí rozsudky smrti nad věcmi o nich nemají, byť jsou takovými i osoby duchovní,  elementární znalosti. Proto se jich tolik stydí za své chyby a omyly a zakrývají je ještě většími chybami a absurdními rozhodnutími.

Snad abychom nepoučovali, jak nebylo od prvních slov naším úmyslem, dovolujeme si připomenout, i těm, kteří otevřeně válčí s čínskou, ruskou, islámskou a jakoukoli jinou kulturou a civilizací, která nemá punc poloostrova Evropa, že „kdo ví vše, je blažen, kdo neví nic, tomu může být pomoženo, kdo zná vše jen napůl, zničí nebe i zemi!“ A po staročesky – Střezme se zabřednuti!