Když 17. ledna 2008 zemřel v Reykjavíku Bobby Fischer, svět přišel o největšího šachového vizionáře moderní doby. Jeho příběh je ale víc než jen pohádka o zázračném dítěti, které se stalo mistrem světa. Je to kronika posedlosti, paranoie a samoty, která nakonec pohltila i samotného génia.
Fischer se narodil roku 1943 v Chicagu a vyrůstal v Brooklynu v prostředí poznamenaném chudobou a osamělostí. Už od pěti let si našel únik ve hře, která ho naprosto pohltila. Sestra mu koupila obyčejnou šachovou sadu a chlapec se celé hodiny zavíral v pokoji, aby hrál sám proti sobě. Jeho matka se bála, že jde o nezdravou posedlost, a poslala ho k psychiatrovi. Ten ale prohlásil, že Fischer by mohl dopadnout i hůř, a tak pokračoval v nekonečném studiu šachovnice.
Od čtrnácti let se stal doslova postrachem amerických šachových turnajů. V roce 1964 vyhrál národní šampionát s dokonalým skóre 11:0, což se už nikdy nikomu nepodařilo zopakovat. Fischer školu opustil a naplno se vrhl na dráhu profesionála. Jeho cílem nebylo nic menšího než pokořit Sovětský svaz, který od druhé světové války držel šachový svět pevně v rukou. Sověti vnímali šachy jako důkaz své intelektuální nadřazenosti, a jejich velmistři působili na šachovnici jako dokonale vyladěné stroje.
V roce 1972 se Fischer dočkal svého životního okamžiku. Ve finále mistrovství světa se utkal s Borisem Spasským, symbolem sovětské moci. Zápas v Reykjavíku se stal více než sportovní událostí, byl to kulturní a politický střet dvou bloků studené války. Fischer dorazil bez týmu, pronásledován představami, že ho sledují agenti CIA i KGB. Jeho chování bylo nevyzpytatelné, několikrát málem z turnaje odešel a dokonce se nedostavil k druhé partii. Nakonec ho musel osobně přemlouvat Henry Kissinger, aby reprezentoval Spojené státy.
Po rozpačitém začátku se však Fischer proměnil. V třetí partii začal hrát šachy, které historici později označili za poezii. Jeho šestá partie, takzvaná „hra století“, zaskočila sovětský tým i samotného Spasského. Fischer zvolil zahájení, které předtím veřejně kritizoval, a tím dokonale vyvedl soupeře z rovnováhy. Spasskij nakonec Fischerovi sám zatleskal. Po dalších vítězstvích se zápas uzavřel Spasského kapitulací. Amerika slavila, Sověti utrpěli historickou porážku a Fischer byl oslavován jako hrdina svobodného světa. Když se ho ptali, co je nejlepší moment v šachu, odpověděl chladně: „Když zlomíte ego soupeře.“
Sláva však nevydržela dlouho. Už tři roky po triumfu se měl utkat o obhajobu titulu s Anatolijem Karpovem. Fischer poslal Světové šachové federaci seznam 179 podmínek. Organizace přijala všechny kromě jedné, Fischer proto odmítl nastoupit a titul mu byl odebrán bez boje. Následovala desetiletí izolace. Fischer se skrýval, měl potíže se zákonem a vyjadřoval otevřeně protiamerické i antisemitské názory. Jeho paranoia narůstala, prohlašoval, že ho sledují tajné služby, že šachy jsou duchovní masturbace, a že Kasparov je pouhý agent KGB.
V roce 1992 se ještě jednou vrátil k šachovnici v exhibičním zápase proti Spasskému v Jugoslávii. Přestože čelil sankcím, Fischer odmítl příkaz americké vlády, výhrůžně roztrhal úřední dokument před kamerami a nakonec soupeře opět porazil. Jeho vítězství bylo ovšem zastíněno faktem, že se tím stal psancem. Žil střídavě v Maďarsku, Německu a na Filipínách, vždy pronásledován pocitem, že ho někdo sleduje. Poslední útočiště našel až na Islandu, zemi, kde kdysi vyhrál svůj nejslavnější zápas. V roce 2005 mu poskytl občanství z humanitárních důvodů poté, co byl v Tokiu zadržen s neplatným pasem a hrozilo mu vydání do USA.
Poslední roky strávil v Reykjavíku v naprosté samotě. Přátelé i bývalí soupeři ho přesvědčovali, aby se vrátil k šachu, ale Fischer odmítal. V roce 2006 se naposledy veřejně ukázal, když po telefonu vyřešil složitý šachový problém pro islandskou televizi. O dva roky později zemřel na selhání ledvin. Jeho pohřeb byl skromný, přesně podle jeho přání.
Dědictví Bobbyho Fischera je dvojznačné. Na jedné straně revolučně změnil šachy, jeho styl byl agresivní, nepředvídatelný a dokázal prorazit i proti dokonale připraveným sovětským velmistrům. Zavedl také takzvané Fischerovy hodiny a prosazoval variantu šachu Fischer Random, která měla odstranit vliv zahájení. Na druhé straně se jeho život stal varovným příběhem o tom, jak může genialita sklouznout do šílenství. Garry Kasparov jej nazval největším šachistou všech dob, Boris Spasskij připomínal, že „hrál jako počítač“. Fischer však sám sebe označoval prostě za génia obecně, nejen šachového.
Bobby Fischer byl hrdina i vyvrhel, vizionář i paranoik. Muž, který dokázal zlomit sovětskou nadvládu, ale nedokázal zvítězit nad vlastními démony.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: zai)
