Americká námořní blokáda Íránu dokázala během několika týdnů něco, co předchozí roky sankcí nezvládly. Íránské nakládky ropy a kondenzátu se podle odhadů společností Kpler a Vortexa propadly z přibližně dvou milionů barelů denně v březnu na pouhých 220 až 255 tisíc barelů denně v srpnu. Od obnovení americké blokády 14. července navíc podle údajů Kpler, Vortexa a TankerTrackers neprošel Hormuzským průlivem do Číny žádný významnější nový náklad íránské ropy. Washington tím zasáhl jeden z nejdůležitějších zdrojů devizových příjmů Teheránu.
Současně se ale začíná ukazovat druhá strana stejné politiky. Čínská poptávka po ropě nezmizela a jedním z producentů, kteří z výpadku íránských dodávek těží, je Rusko. Nejnovější údaje Reuters ukazují, že čínský státní koncern Sinopec výrazně zvýšil nákupy ruské ropy. Pro říjnové dodávky podle obchodníků nakoupil deset až patnáct zásilek směsi ESPO a spolu s menšími objemy Sokol a Urals může jeho celkový říjnový nákup překročit dvacet zásilek. Jen nákupy ESPO odpovídají přibližně 235 až 353 tisícům barelů denně. V srpnu Sinopec podle společnosti Vortexa dovážel z ruského Dálného východu něco přes 400 tisíc barelů denně. Čínský koncern přitom loni v říjnu ruské nákupy pozastavil, ale letos je obnovil a následně zvyšoval v době, kdy válka omezila dodávky z Blízkého východu.
Na první pohled tak americká strategie funguje přesně podle očekávání. Írán přichází o exportní příjmy a jeho ekonomická situace se zhoršuje. Jenže energetický trh není uzavřený systém. Barely, které Čína nemůže získat od Íránu, musí nahradit jinými dodávkami. Pokud významnou část nabídne Rusko, tlak na jednoho amerického protivníka může současně vytvářet obchodní příležitost pro druhého.
Čína hledá náhradu a Rusko získává nový prostor
Bylo by příliš jednoduché tvrdit, že každý íránský barel automaticky nahrazuje barel ruský. Čínské rafinerie hledají ropu také v Iráku, Brazílii, Kanadě a dalších zemích. Právě Irák je zajímavým příkladem toho, jak rychle se energetický trh přizpůsobuje válce. Jeho export vzrostl podle iráckých představitelů v srpnu přibližně na 2,34 milionu barelů denně oproti 1,35 milionu v červenci. Teherán navíc některým iráckým tankerům povolil průjezd Hormuzským průlivem a čínské rafinerie nakoupily pro zářijové dodávky nejméně 16 milionů barelů irácké ropy.
Přesto je právě Rusko v současné situaci mimořádně dobře postavené. Disponuje velkými objemy suroviny, potřebuje alternativní zákazníky po ztrátě většiny evropského trhu a ruská ropa byla kvůli západním sankcím dlouhodobě cenově atraktivní. Zvýšená poptávka Sinopecu už ale začala cenu směsi ESPO tlačit vzhůru a z trhu vytlačuje menší nezávislé čínské rafinerie, které tradičně nakupovaly levnou ruskou a íránskou ropu.
Pro Rusko je čínská poptávka významnou příležitostí, zároveň však vytváří novou závislost. Čím větší část ruského exportu směřuje k omezenému počtu velkých asijských zákazníků, tím silnější vyjednávací pozici získává především Peking. Čína může porovnávat nabídky Ruska, Saúdské Arábie, Iráku, Brazílie a dalších producentů a podle situace přesouvat své nákupy. Moskva proto může získávat odbytiště, ale nikoli nutně stejnou politickou sílu, jakou kdysi získávala z evropské závislosti na ruských energetických surovinách.
Tento posun se navíc netýká pouze ropy. Moskva dál prosazuje nový plynovod do Číny, původně známý jako Power of Siberia 2, který Vladimir Putin nově pojmenoval Power of Baikal. Podle ruského ministra energetiky Sergeje Civileva se projekt nachází v závěrečné fázi před přechodem k výstavbě. Plánovaný 2 600 kilometrů dlouhý plynovod má vést z nalezišť na Jamalu přes Mongolsko do Číny a jeho plánovaná kapacita činí přibližně 50 miliard metrů krychlových plynu ročně. Projekt byl dlouho zdržován především sporem o cenu, což samo ukazuje, že Peking si uvědomuje sílu své vyjednávací pozice.
Pokud se nový plynovod skutečně postaví, nepůjde pouze o další obchodní projekt. Rusko bude dál fyzicky přesměrovávat svou energetickou infrastrukturu z evropského prostoru do Asie. Taková změna se později obtížně vrací zpět, i kdyby se jednou politické vztahy Moskvy se Západem změnily.
Írán hledá cestu kolem blokády
Írán přitom není úplně bez alternativ. Americká blokáda neuzavírá celé íránské pobřeží, ale kontroluje prostor dále na jih mezi Ománským zálivem a Arabským mořem, kde americké námořnictvo prověřuje lodě mířící do íránských přístavů a z nich. Desítky tankerů napojených na íránskou stínovou flotilu podle údajů citovaných Reuters nadále operují mimo blokádní linii a další lodě se nacházejí u Malajsie nebo v dalších částech Asie.
Nejdůležitější fyzickou alternativou k tradičnímu exportu přes Hormuz zůstává terminál Jask na pobřeží Ománského zálivu, který Írán vybudoval právě proto, aby část ropy mohl vyvážet mimo úžinu. Jeho skutečná využitelná kapacita je však podstatně menší než původně deklarované možnosti a ani Jask automaticky neřeší problém americké námořní kontroly v širším prostoru Ománského zálivu a Arabského moře.
Další možnost představují regionální a pozemní trasy. Irák již v minulosti sloužil jako prostředí pro obcházení sankcí. Americké ministerstvo financí například v září 2025 sankcionovalo síť, která podle něj směšovala íránskou ropu s iráckou a následně ji prodávala jako surovinu iráckého původu. Washington odhadoval, že tento systém vytvářel pro Írán a jeho partnery hodnotu kolem 300 milionů dolarů ročně. Takové mechanismy nedokážou nahradit standardní export v řádu milionů barelů denně, mohou ale udržovat část příjmů a komplikovat kontrolu skutečného původu suroviny.
Dlouhodobě zajímavé mohou být také cesty směrem k Pákistánu a přes Kaspické moře. Pro masový export íránské ropy přes Pákistán do přístavu Gwadar dnes neexistuje infrastruktura schopná nahradit tankery v Perském zálivu. Stejně tak kaspické swapy, železniční přeprava nebo jiné pozemní trasy nemohou při současných kapacitách nahradit několik milionů barelů denně. Strategický význam těchto možností ale spočívá jinde. Dlouhodobá blokáda dramaticky zvyšuje ekonomickou hodnotu infrastruktury, která by umožnila Hormuz obejít.
Írán navíc stále disponuje rozsáhlými zásobami ropy na tankerech. Reuters uvádí, že koncem srpna bylo na íránských lodích více než sto milionů barelů suroviny, z toho část už za blokádní linií. Čína tedy ještě určitou dobu může čerpat z plovoucích zásob v Asii. Zásadním problémem Teheránu ale je, že prázdné tankery se kvůli blokádě nemohou vracet pro nový náklad. Írán proto dnes netrpí nedostatkem potenciálních zákazníků, ale především problémem, jak k nim svou ropu fyzicky dostat.
Washington může vyhrávat dnešní bitvu a měnit příští
Právě zde se dostáváme k největšímu paradoxu americké politiky. Washington blokádou skutečně zasadil íránské ekonomice mimořádně těžkou ránu. Vývoz ropy se dramaticky propadl a Teherán přichází o devizové příjmy potřebné k financování státu. Z tohoto hlediska je fyzická blokáda výrazně účinnější než předchozí sankční režim.
Čím déle však bude trvat, tím větší ekonomickou a strategickou hodnotu získají projekty, které by za normálních okolností nemusely být konkurenceschopné. Nové terminály mimo Hormuz, potrubí směrem k Arabskému moři, propojení přes Pákistán, kaspické trasy, železnice, swapy nebo další energetické vazby s Ruskem a Čínou jsou dražší a logisticky složitější než prosté naložení tankeru v Perském zálivu. V okamžiku, kdy se tradiční cesta stává vojensky nejistou nebo neprůchodnou, se však jejich ekonomika zásadně mění.
Podobný proces už proběhl u Ruska. Evropské sankce a politické rozhodnutí snížit závislost na ruských surovinách donutily Moskvu přesměrovat velkou část exportu do Asie. Nyní americký tlak omezuje íránské dodávky a čínské rafinerie současně zvyšují nákupy ruské ropy. Nevzniká tím automaticky pevný blok Čína, Rusko a Írán. Peking sleduje především vlastní zájmy, tvrdě vyjednává o cenách a energii nakupuje také od států úzce spolupracujících se Spojenými státy.
Právě proto má ale mimořádně silnou pozici. Rusko potřebuje prodávat, Írán potřebuje prodávat, státy Perského zálivu potřebují prodávat a Čína může mezi jejich nabídkami vybírat. Americký tlak tak může jednotlivé protivníky ekonomicky oslabovat a současně vytvářet pobídky, aby mezi sebou budovali nové obchodní, dopravní a finanční vazby. Nejdůležitější proto nemusí být, kolik ruských barelů dnes nahradí výpadek íránské ropy. Důležitější je, zda se pod tlakem sankcí, války a blokády postupně nevytváří infrastruktura, která v budoucnu sníží závislost Ruska, Íránu a částečně i Číny na západních finančních a dopravních systémech.
Pro Evropu a Českou republiku nejde o vzdálený proces. Čím více se ruská energetická infrastruktura dlouhodobě orientuje na Asii, tím obtížnější bude případný návrat k někdejšímu evropsko-ruskému energetickému modelu bez ohledu na budoucí politické vztahy. Současně každé vážnější omezení exportu z Perského zálivu zvyšuje cenu dopravy, pojištění a samotných energetických surovin a může se přes pohonné hmoty a průmyslové náklady znovu přelévat do evropské inflace.
Washington tedy může vyhrávat bezprostřední ekonomickou bitvu s Íránem a přesto vytvářet strategický problém budoucnosti. Pokud dnešní blokáda přiměje Írán hledat nové pozemní a námořní cesty, Rusko dál přesměruje energetické toky k Číně a Peking získá ještě větší schopnost vybírat mezi sankcionovanými i nesankcionovanými producenty, může mít dnešní americký úspěch dlouhodobou cenu.
Spojené státy mohou Írán připravit o velkou část ropných příjmů. Mnohem obtížnější bude zabránit tomu, aby se státy vystavené americkému tlaku poučily a začaly budovat systém, v němž bude příští blokáda méně účinná než ta dnešní.
(Beneš, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. Reuters – Sinopec výrazně zvyšuje nákupy ruské ropy; 2. Reuters – Americká blokáda zastavila íránský ropný export účinněji než sankce; 3. Reuters – Irák zvýšil vývoz ropy během omezení dopravy Hormuzem; 4. Reuters – Rusko přejmenovalo plánovaný Power of Siberia 2 na Power of Baikal; 5. U.S. Treasury – Síť pašovala íránskou ropu vydávanou za iráckou
