„Trump bezprecedentním zabráním desítek miliard barelů venezuelské ropy získává další páku na EU a umetá si cestu k podobnému ekonomickému ovládnutí Grónska,“ napsal na síti X ekonom a hlavní analytik Trinity Bank Lukáš Kovanda. Nově oznámenou dohodu mezi Washingtonem a Caracasem nevnímá pouze jako mimořádně rozsáhlý energetický obchod. Vidí v ní další krok k posílení americké převahy nad Evropou a současně možný model, podle něhož může Washington získávat kontrolu nad strategickými zdroji jiných území, aniž by je musel formálně připojovat ke Spojeným státům.
Americký prezident Donald Trump oznámil dohodu týkající se sedmnácti venezuelských ropných polí s potenciálem více než 65 miliard barelů prokázaných rezerv. Podle dosud oznámených parametrů má vzniknout podnik, který získá dlouhodobá práva k rozvoji těchto polí. Americká strana má mít efektivní podíl 55 procent na produkci a práva mají být nastavena až na sto let. Venezuela zároveň počítá s možností soukromých investic kolem 100 miliard dolarů. Přesná právní a vlastnická podoba celého uspořádání zatím veřejně popsána není a jeho realizace může narazit na právní, politické i investiční překážky.
„Washington má podle nově oznámené dohody získat většinovou kontrolu nad více než 65 miliardami barelů prokázaných venezuelských ropných rezerv. Americké firmy mají dostat dlouhodobá práva k rozvoji tamních polí a Spojené státy si tím fakticky vytvářejí další obrovské energetické zázemí mimo vlastní území. Jde o bezprecedentní uspořádání, jehož právní udržitelnost ještě může být zpochybňována,“ shrnuje Kovanda.
Rozsah je mimořádný i ve vztahu k celkovému venezuelskému ropnému bohatství. Venezuela disponuje zhruba 303 miliardami barelů prokázaných zásob, tedy největšími známými zásobami na světě. Více než 65 miliard barelů zahrnutých do nynější dohody tak představuje přes pětinu všech prokázaných venezuelských rezerv. To ovšem neznamená, že by se podobné množství ropy mohlo v dohledné době objevit na trhu. Venezuelský ropný průmysl je po letech nedostatku investic, sankcí a technického úpadku ve stavu, který vyžaduje rozsáhlou obnovu. Země navzdory enormním rezervám dnes produkuje jen zlomek svého někdejšího výkonu a přibližně jedno procento světové ropy.
Právě dlouhodobý charakter celé dohody je pro Kovandovu úvahu podstatný. Nejde mu pouze o to, kolik barelů venezuelské ropy přibude na trhu příští rok. Důležitější je podle něj další posílení strategické pozice Spojených států, které už dnes patří k nejvýznamnějším energetickým partnerům Evropy. „Nejde přitom jen o ropu. Trump si prostřednictvím Venezuely vytváří další mocenskou páku také na Evropskou unii. USA už nyní patří k nejvýznamnějším dodavatelům energií do Evropy a jejich význam po omezení dovozu ruských surovin výrazně vzrostl. Pokud se americkým společnostem podaří venezuelskou těžbu v příštích letech podstatně zvýšit, budou Spojené státy nepřímo disponovat ještě větší částí energetické nabídky západního světa,“ píše Kovanda.
V jeho pohledu se energetická závislost skládá s dalšími dvěma oblastmi, v nichž má Washington vůči Evropě mimořádně silnou pozici. První je bezpečnost, kde evropská obrana zůstává úzce spojena se Spojenými státy prostřednictvím NATO. Druhou jsou finance a dominantní postavení amerického dolaru v globálním finančním systému. Kovanda proto používá výrazný obraz Evropy sevřené hned z několika stran. „Spojené státy budou mít EU ‚v kleštích‘ jak bezpečnostně, tak energeticky, tak finančně, skrze americký dolar, který představuje bázi mezinárodního finančního systému, na němž je EU kriticky závislá,“ konstatuje.
Levnější ropa, ale silnější Amerika
Kovanda zároveň připomíná, že pro evropskou ekonomiku nemusí být větší venezuelská produkce sama o sobě špatnou zprávou. Pokud se americkému kapitálu podaří těžbu v příštích letech významně zvýšit, větší nabídka na světovém trhu by mohla tlačit cenu ropy dolů. Pro Evropu by to znamenalo levnější pohonné hmoty, nižší náklady na dopravu a výrobu a slabší inflační tlaky. „Pro Evropu má situace ovšem dvě tváře. Více venezuelské ropy na světovém trhu může časem znamenat nižší cenu ropy, nižší ceny pohonných hmot a slabší inflační tlaky, což by evropské ekonomice pomohlo,“ píše.
Zásadní je podle něj právě ono „časem“. „Venezuelský ropný průmysl je však dlouhodobě podinvestovaný, takže desítky miliard barelů rezerv nelze zaměňovat za ropu, která se na trhu objeví zítra. Obnova polí, infrastruktury a rafinérských kapacit bude vyžadovat obrovské investice a roky práce.“
Americký kapitál se ale podle Kovandy na větší otevření venezuelského trhu už připravuje. Připomíná Chevron, který je v současnosti jedinou velkou americkou ropnou společností přímo těžící ve Venezuele a svou pozici tam dále rozšiřuje. Firma letos zvýšila svůj podíl ve společném podniku Petroindependencia a získala další práva spojená s těžbou těžké ropy v oblasti Orinoka. „Expanze těžebních kapacit Chevronu ve Venezuele, jež je nyní ve fázi vrcholící přípravy, ukazuje, že americký kapitál se už na tuto možnost chystá. Chevron je ovšem nyní jedinou americkou firmou, která ve Venezuele těží,“ upozorňuje Kovanda.
Právě odsud vede hlavní linie jeho argumentace ke Grónsku. Venezuelská dohoda je podle něj zajímavá nejen tím, kolik ropy může dostat pod americký vliv, ale také způsobem, jakým takového vlivu Washington dosahuje.
Venezuela jako model pro Grónsko
„Venezuela přitom vytváří pozoruhodný precedent pro Grónsko, o něž americká administrativa usiluje, ale které formálně v jistých aspektech spadá pod Dánsko,“ píše Kovanda. Grónsko je autonomní součástí Dánského království a v roce 1985 vystoupilo z tehdejšího Evropského hospodářského společenství. Dnes má vůči Evropské unii zvláštní přidružený status.
Pro Kovandu ale není rozhodující otázkou, zda by se Grónsko někdy formálně stalo součástí Spojených států. Za mnohem realističtější považuje možnost, že Washington získá dlouhodobou ekonomickou a strategickou kontrolu nad klíčovými aktivy území, zatímco formální suverenita zůstane zachována.
„Trump nemusí území formálně anektovat, aby nad jeho strategickými zdroji získal faktickou kontrolu. Venezuelský model ukazuje jinou cestu. Dlouhodobé koncese, americký kapitál, americká technologická převaha a kontrola klíčových aktiv, zatímco formální suverenita území může zůstat zachována,“ píše Kovanda.
Právě tato myšlenka tvoří jádro jeho srovnání Venezuely s Grónskem. Trump podle něj nemusí prosadit změnu hranic ani americkou správu Nuuku, pokud mohou Spojené státy prostřednictvím smluv získat přístup k tomu, co je pro ně na Grónsku strategicky nejcennější. „Právě takový scénář se může stát realistickou variantou amerického postupu vůči Grónsku. To je strategické nejen svou polohou v Arktidě, ale také zásobami kritických nerostů, budoucími dopravními cestami a vojenským významem. Trump tak nemusí usilovat o to, aby nad Nuukem zavlála americká vlajka. Pro USA může být mnohem jednodušší získat desetileté či dokonce mnohagenerační koncese na těžbu, infrastrukturu, přístavy a další vojenská zařízení,“ rozvíjí Kovanda svou úvahu.
Grónsko má význam nejen díky arktické poloze a americkému vojenskému působení, ale také kvůli zásobám kritických surovin. S postupným oteplováním Arktidy navíc roste význam budoucích námořních tras i kontroly širšího severního prostoru. Pro Spojené státy, které se současně snaží omezovat závislost na Číně v oblasti kritických nerostů, tak podle Kovandovy logiky může být dlouhodobý přístup k místním zdrojům strategicky cennější než samotné formální vlastnictví území.
Venezuela se tím v jeho analýze mění z jednotlivého energetického obchodu v možnou ukázku širšího způsobu amerického postupu. „Venezuela tak může být jakýmsi testovacím polygonem nové americké geopolitiky. Místo klasického zabírání území přichází ekonomické ovládnutí jeho nejcennějších aktiv. Pokud se tento model Washingtonu osvědčí, Evropané by měli Trumpovy ambice v Grónsku brát podstatně vážněji než dosud. Zvláště, když jsou na Americe nyní zase o něco závislejší,“ upozorňuje Kovanda.
Jeho úvaha nakonec nekončí u Venezuely ani u samotného Grónska. Obě témata spojuje s širším Trumpovým návratem k představě západní hemisféry jako prostoru, v němž chtějí Spojené státy udržet rozhodující bezpečnostní, politický a ekonomický vliv. V tomto kontextu připomíná Monroeovu doktrínu, která už podle něj není pouze historickou připomínkou ani součástí Trumpovy rétoriky.
„Americký prezident totiž právě demonstruje, že jeho návrat k Monroeově doktríně není pouze historizující rétorikou. Spojené státy začínají strategické suroviny západní hemisféry stále zřetelněji považovat za součást vlastní bezpečnostní a ekonomické sféry. A Grónsko do ní evidentně řadí,“ uzavírá Lukáš Kovanda.
(Beneš, prvnizpravy.cz, repro: cnnprima)
