Soukromý sektor přestal být výjimkou

Ještě před několika lety bylo soukromé podnikání na Kubě omezeno jen na několik drobných živností. Zlom nastal v roce 2021, kdy vláda poprvé povolila vznik malých a středních podniků známých jako mipymes. Od té doby jejich počet rychle roste a podle odhadů dnes představují jednu z nejdynamičtěji se rozvíjejících částí kubánské ekonomiky. Jejich význam na trhu práce se rychle zvyšuje a soukromý sektor dnes vytváří významnou část nových pracovních příležitostí.

Vznikají restaurace, obchody, servisní firmy, technologické společnosti i zařízení sociální péče, která byla dříve výhradně doménou státu. Soukromý sektor tak začíná nahrazovat služby, které veřejný systém kvůli nedostatku financí již není schopen v potřebném rozsahu zajistit.


Reformy nejsou změnou režimu

Kubánské vedení důsledně odmítá interpretaci, že země opouští socialismus. Prezident Miguel Díaz-Canel i premiér Manuel Marrero opakovaně zdůrazňují, že cílem reforem není změna politického systému, ale jeho ekonomická stabilizace.

Podle oficiální argumentace má stát i nadále kontrolovat zdravotnictví, školství, obranu, energetiku i další strategické sektory. Soukromé podnikání má pouze doplnit oblasti, kde stát již není schopen efektivně zajistit výrobu nebo služby.

Tento model připomíná spíše cestu, kterou v minulých desetiletích zvolily Čína nebo Vietnam – tedy kombinaci dominantního postavení komunistické strany s postupným rozšiřováním tržních mechanismů.

Americké sankce zůstávají rozhodujícím faktorem

Ekonomické změny nelze oddělit od vztahů se Spojenými státy. Americké embargo platí již od roku 1962 a v posledních letech bylo dále zpřísněno. Administrativa Donalda Trumpa během obou prezidentských období rozšířila sankční režim zejména v oblasti energetiky, finančních toků a mezinárodního obchodu.

Washington současně avizoval možnost uplatnění sekundárních sankcí vůči subjektům, které by pomáhaly obcházet americká omezení nebo zajišťovaly Kubě dodávky energetických surovin. Výsledkem jsou časté výpadky elektřiny, nedostatek pohonných hmot i problémy se zásobováním základním zbožím.

Kubánská vláda proto tvrdí, že současné reformy nejsou ideologickou změnou, ale pragmatickou reakcí na mimořádně obtížnou ekonomickou situaci.

Trh přináší nové příležitosti i nové nerovnosti


Právě růst sociálních nerovností představuje jedno z největších rizik celé reformy. Kubánský model byl po desetiletí založen na relativně vysoké míře sociální rovnosti, byť za cenu nízké produktivity a omezené životní úrovně. Tržní mechanismy tuto rovnováhu postupně narušují.

Ekonomická liberalizace bez politické liberalizace?

Zkušenosti z Číny i Vietnamu ukazují, že ekonomické reformy nemusí automaticky vést k demokratizaci politického systému. Kubánské vedení zatím dává najevo, že hodlá zachovat monopol Komunistické strany Kuby a nepřipouští změnu politického uspořádání.

To vytváří paradoxní situaci. Stát otevírá ekonomiku konkurenci a soukromému kapitálu, současně však zachovává centralizovaný politický model. Právě schopnost dlouhodobě udržet tuto rovnováhu bude pravděpodobně rozhodovat o úspěchu či neúspěchu celé transformace.

Kubánská ekonomika dnes stojí na rozcestí. Zachování dosavadního modelu se ukazuje jako stále obtížnější, zatímco rozsáhlé tržní reformy přinášejí nové příležitosti, ale i nová rizika.

Otázkou již není, zda se Kuba mění. Rozhodující bude, jak hluboko budou ekonomické změny schopny zasáhnout společnost, aniž by otevřely tlak na změnu politického systému. Právě odpověď na tuto otázku může rozhodnout nejen o budoucnosti kubánské ekonomiky, ale i o další podobě jedné z posledních socialistických zemí světa.