Ještě v 19. století byl obraz starověkého Blízkého východu mnohem jednodušší než dnes. Historici dobře znali Egypt, Asýrii či Babylónii, zatímco rozsáhlá říše, která po několik staletí ovládala velkou část Anatolie a dokázala se vojensky postavit Egyptu, byla téměř zapomenuta. Teprve archeologické objevy a rozluštění tisíců klínopisných tabulek ukázaly, že ve 2. tisíciletí př. n. l. existovala v dnešním Turecku další skutečná velmoc, říše Chetitů. Jejím centrem byla monumentální Chattuša, dnešní archeologická lokalita Boğazköy přibližně 150 kilometrů východně od Ankary.
Za mohutnými hradbami se nacházely paláce, chrámy, sklady a královské archivy. Z nich se dochovaly tisíce hliněných tabulek, díky nimž dnes známe nejen války a diplomacii Chetitů, ale také jejich zákony, modlitby, smlouvy, náboženské rituály a každodenní starosti jejich panovníků. Příběh Chetitů je však zajímavý ještě z jednoho důvodu. Jejich jazyk představuje nejstarší rozsáhle písemně doložený jazyk indoevropské jazykové rodiny. Lidé, kteří jej používali před téměř čtyřmi tisíci lety, tak z jazykového hlediska patřili do obrovské rodiny, do níž náleží také řečtina, latina, slovanské jazyky, angličtina nebo sanskrt.
Starší populární představa bývá jednoduchá: indoevropští Chetité přišli někdy před rokem 2000 př. n. l. z euroasijských stepí do Anatolie a postupně ovládli původní obyvatelstvo. Současný výzkum je podstatně opatrnější. Jazykové důkazy jednoznačně řadí chetitštinu do anatolské větve indoevropských jazyků. Kdy, kudy a jak se ale předkové jejích mluvčích do Anatolie dostali, zůstává předmětem odborných diskusí. Jednoduchý obraz jediné velké invaze proto nelze považovat za prokázaný.
Jisté je, že před vzestupem Chetitů žilo ve střední Anatolii obyvatelstvo označované jako Chattijci. Jejich jazyk nebyl indoevropský. Když zde později vzniklo chetitské království, starší kulturní tradice nezmizely. Chetité převzali řadu místních náboženských představ a sami svou říši označovali jako zemi Chatti. Kulturní svět pozdější říše tak vznikal dlouhodobým prolínáním různých tradic.
Od 17. století př. n. l. začalo chetitské království výrazně expandovat. Za vlády Chattušiliho I. a jeho nástupců se z něj stala regionální mocnost. Král Muršili I. podnikl v 16. století př. n. l. mimořádnou vojenskou výpravu hluboko do Mezopotámie a dobyl samotný Babylón. O několik století později už Chetité kontrolovali rozsáhlou oblast centrální a jižní Anatolie i severní Sýrie a jejich politický vliv zasahoval do velké části Anatolie.
Patřili mezi několik panovníků tehdejšího světa, kteří si mohli nárokovat postavení „velkého krále“ a jednat s egyptskými faraony jako rovný s rovným. Vrchol mocenského soupeření Chetitů s Egyptem přišel ve 13. století př. n. l. Obě říše usilovaly o vliv nad strategicky významnou Sýrií. Kolem roku 1274 př. n. l. se u města Kadeš střetla armáda egyptského faraona Ramesse II. s vojskem chetitského krále Muwatalliho II. Bitva patří k nejlépe dokumentovaným vojenským střetům doby bronzové a mimořádnou úlohu v ní hrály válečné vozy.
Egyptské nápisy prezentovaly střet jako velkolepý osobní triumf Ramesse II. Skutečný strategický výsledek byl podstatně méně jednoznačný. Chetité si udrželi své významné pozice v Sýrii a žádná ze stran nedokázala druhou rozhodujícím způsobem porazit. Chetitské válečné vozy bývají zobrazovány s tříčlennou osádkou, zatímco egyptské obvykle vezly dva muže. Není však možné tvrdit, že Chetité tuto konstrukci vynalezli nebo že právě ona byla tajemstvím jejich vojenských úspěchů. Jejich síla spočívala především ve schopnosti organizovat rozsáhlou říši, mobilizovat vojsko a zapojovat vazalské státy.
Ještě významnější událost přišla přibližně o patnáct let později. Ramesse II. a chetitský král Chattušili III. uzavřeli kolem roku 1259 př. n. l. mírovou smlouvu, jejíž egyptská i chetitská verze se dochovaly. Dokument bývá populárně označován za první mírovou smlouvu v dějinách. Přesnější je považovat jej za jednu z nejstarších dochovaných mezinárodních mírových smluv. Diplomacie a smluvní vztahy existovaly už před ní. Smlouva je přesto mimořádným svědectvím o fungování tehdejší mezinárodní politiky. Obě velmoci se zavázaly k míru a vzájemné pomoci a dohoda obsahovala dokonce ustanovení o vydávání uprchlíků.
Chetitská říše nebyla jednotným národním státem v dnešním smyslu. Zahrnovala množství oblastí, měst a skupin obyvatel s vlastními jazyky a tradicemi. To se výrazně projevovalo v náboženství. Chetité byli mimořádně otevření přejímání cizích božstev. Do svého panteonu začleňovali bohy Chattijců, Churritů, Luvijců a dalších anatolských a syrských kultur. Sami proto používali výraz „tisíc bohů země Chatti“. Nešlo o přesný soupis tisíce božstev, ale o vyjádření mimořádné rozmanitosti jejich náboženského světa. Pozoruhodné jsou také chetitské zákony. Ve srovnání s některými jinými starověkými právními soubory často dávaly přednost náhradě škody a finanční kompenzaci před tělesným trestem. Bylo by samozřejmě chybné označovat chetitské právo za mírné podle dnešních měřítek, ukazuje však společnost s propracovanými pravidly týkajícími se majetku, rodiny, odpovědnosti i trestání.
Podobně je třeba korigovat populární představu, že Chetité získali svou moc díky tajemství výroby železných zbraní. Železo znali a dokázali z něj vyrábět některé předměty již v době bronzové, bylo však vzácné a často mělo vysokou prestižní hodnotu. Neexistují důkazy, že by chetitská armáda byla masově vybavena železnými meči a díky nim získala technologickou převahu nad sousedy. Chetitská velmoc byla stále především součástí světa bronzu.
Na přelomu 13. a 12. století př. n. l. se politický systém pozdní doby bronzové ve východním Středomoří dostal do hluboké krize. Zanikala některá města, rozpadaly se obchodní sítě a mizely nebo se zásadně proměňovaly státy. Do této rozsáhlé proměny byla nakonec stržena i Chetitská říše. Její centrální politická struktura se kolem roku 1200 př. n. l. rozpadla. Výzkum přitom ukazuje, že klasická představa o Chattuše jako o městě náhle dobytém a vypáleném nepřáteli je pravděpodobně příliš jednoduchá. Archeologické poznatky naznačují, že královská správa hlavní město vyklidila a opustila ještě předtím, než některé jeho části později zachvátil požár. Proč se tak stalo, přesně nevíme.
V posledních letech však přibyl mimořádně zajímavý dílek skládačky. Vědci analyzovali letokruhy a stabilní izotopy ve starověkých jalovcových dřevech ze střední Anatolie. Výsledky ukázaly neobvykle suché období, jehož extrémní fáze spadá přibližně do let 1198 až 1196 př. n. l. Šlo o tři po sobě jdoucí roky mimořádného sucha, které časově velmi dobře odpovídají období rozpadu chetitské centrální moci. Pro zemědělskou společnost ve vnitrozemské a částečně suché centrální Anatolii mohlo několik velmi špatných let za sebou představovat zásadní problém. Mohlo dojít k výraznému snížení úrody, vyčerpávání zásob a následnému zesílení hospodářských, sociálních i politických problémů.
Chetitské texty z posledních desetiletí říše ostatně obsahují zmínky o nedostatku obilí a potřebě jeho dovozu. Samotní autoři studie však zdůrazňují, že nelze dokázat jednoduchou rovnici „sucho zničilo Chetity“. Říše už čelila politickému napětí, konfliktům, problémům uvnitř vládnoucí dynastie a širšímu rozvratu obchodních a politických vztahů ve východním Středomoří. Extrémní sucho mohlo být jedním z faktorů, který již oslabený systém posunul za hranici jeho schopnosti přizpůsobit se.
Rozpad centrální říše neznamenal, že její obyvatelé jednoho dne zmizeli. Některá sídla byla opuštěna, jiná pokračovala a politické a kulturní tradice někdejšího chetitského světa přežívaly zejména v jihovýchodní Anatolii a severní Sýrii. Vznikla zde řada menších útvarů, tradičně označovaných jako novochetitské či syrochetitské státy. Některé existovaly ještě několik století po zániku velké říše. Moderní archeologie proto chápe konec Chetitské říše spíše jako dramatickou politickou transformaci než jako náhlé zmizení celé civilizace. Také studie sucha upozorňuje, že navzdory kolapsu centrálního státu pokračovala v některých oblastech společnost, hospodářství i politický život.
Chetité tak představují krásný příklad toho, jak archeologie dokáže změnit naše představy o minulosti. Z téměř zapomenuté říše se díky ruinám Chattuše a tisícům hliněných tabulek znovu stala jedna z velmocí starověkého světa. Dnes můžeme číst diplomatické dopisy jejich králů, smlouvy s egyptskými faraony, zákony i modlitby k jejich bohům. Víme, že jejich armády dokázaly soupeřit s Egyptem a jejich diplomacie spojovala velkou část tehdejšího Blízkého východu. Přesto stále přesně nevíme, proč na přelomu 13. a 12. století př. n. l. jejich hlavní město přestalo být centrem říše, která několik staletí patřila k nejsilnějším státům své doby.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. Nature – Severe multi-year drought coincident with Hittite collapse around 1198–1196 BC; 2. UNESCO – Hattusha: the Hittite Capital; 3. Encyclopaedia Britannica – Hittite; 4. Encyclopaedia Britannica – Battle of Kadesh
