Umělé líhnutí kuřat může působit jako výsledek moderního zemědělství. V Egyptě však má překvapivě dlouhou historii. Aristoteles už ve 4. století před naším letopočtem psal, že v Egyptě se vejce líhnou uměle pomocí tepla. O několik století později Diodóros Sicilský obdivoval Egypťany, kteří dokázali vyvádět kuřata bez kvočen ve velkém množství.
Je však důležité oddělit samotnou starověkou znalost umělého líhnutí od pozdějších hliněných líhní známých z cestopisů a novověkých popisů. Přesné stáří jejich typické dvouúrovňové konstrukce není možné doložit až do 4. století př. n. l. Jisté ale je, že šlo o mimořádně úspěšnou technologii, která se v Egyptě udržela po staletí a v tradiční podobě přežívala ještě v moderní době.
Tradiční egyptská líheň byla obvykle postavena ze sušených hliněných cihel, které dobře izolovaly a pomáhaly udržovat stabilní teplotu. Uvnitř vedla centrální chodba a po obou stranách se nacházely jednotlivé líhňové komory s horní a dolní úrovní. Historické popisy uvádějí, že teplo zajišťovalo pomalé spalování paliva v horních částech konstrukce. John Greaves, který systém pozoroval v Káhiře v 17. století, popsal líhně vytápěné mimo jiné trusem velbloudů a buvolů.
Jedna část tradiční líhně mohla pojmout přibližně 4000 až 5000 slepičích vajec. Větší zařízení měla více komor a jednotlivé várky se zakládaly postupně, takže provoz mohl během sezony pracovat téměř nepřetržitě. Teplotu přitom dlouho nehlídaly teploměry. Zkušený pracovník přiložil vejce k očnímu důlku a podle pocitu poznal, zda není příliš teplé. Vejce se několikrát denně ručně obracela a prosvěcováním se vyřazovala neoplozená nebo odumřelá.
Úspěch celého systému závisel především na lidech. Nestačilo postavit pec a vytvořit teplo. Bylo nutné přesně odhadovat teplotu, vlhkost, proudění vzduchu i okamžik, kdy už vyvíjející se embrya začínají vytvářet dost vlastního tepla. Právě tato znalost se v některých oblastech předávala po generace. FAO při průzkumu tradičních líhní zjistila, že například v provincii Gharbia pocházeli pracovníci často z vesnice Berma, kde se specializované dovednosti dědily v několika rodinách. Odtud vzniklo i označení Bermawy pro člověka zabývajícího se tradičním líhnutím.
Zkušená obsluha věděla, kdy přestat přitápět, kdy vejce ochladit vodou a kdy je přesunout mezi jednotlivými částmi líhně. U slepičích vajec se vnější zahřívání podle moderního průzkumu tradičních provozů zastavovalo zhruba po dvanácti dnech, kdy už embrya produkovala významné množství vlastního tepla. Právě tato kombinace jednoduché stavby a přesné praktické zkušenosti umožnila technologii fungovat i bez přístrojů, které dnes považujeme za samozřejmé.
Zpráva FAO z roku 2009 zkoumala 84 tradičních líhní ve třech egyptských provinciích, Gharbii, Fajjúmu a Súhágu. Dohromady tehdy inkubovaly týdně přibližně 510 000 slepičích a 192 300 kachních vajec. Mnoho těchto provozů už používalo modernější zdroje tepla, například petrolejové či elektrické lampy, ale základní konstrukční princip a ruční řízení provozu zůstávaly podobné starším technikám.
Moderní automatické líhně dosahovaly vyšší úspěšnosti a tradiční zařízení měla nevýhody v hygieně, kontrole teploty i riziku šíření chorob. Přesto dokázala stará technologie přežít velmi dlouho právě díky jednoduchosti a nízkým nákladům. Není tedy správné tvrdit, že dnešní egyptské líhně jsou nezměněné stavby staré dva tisíce let. Pozoruhodná je spíš kontinuita samotné myšlenky. Využít izolovanou stavbu, řízené teplo a zkušenost člověka k tomu, aby tisíce kuřat mohly přijít na svět bez jediné kvočny.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. Aristotle – History of Animals VI; 2 Nature – Incubation among the Egyptians; 3. FAO – Mapping the Traditional Poultry Hatcheries-Egypt; 4. Royal Society – A method of hatching eggs in Cairo
