Na sociálních sítích se příběh Gilgameše někdy mění v údajný důkaz kontaktu starověkých lidí s mimozemšťany. Argument zní na první pohled působivě: slavný král Uruku měl být podle mezopotámské tradice „ze dvou třetin bohem a z jedné třetiny člověkem“. Pokud by tedy byli dávní bohové ve skutečnosti návštěvníky z vesmíru, mohl být Gilgameš jejich potomkem? Problém je právě v tomto „pokud“. Starověké texty skutečně popisují Gilgamešův mimořádný původ, ale nic v nich neříká, že mezopotámští bohové byli mimozemšťané. Anunnakové patří do náboženského a mytologického světa starověké Mezopotámie. Moderní představa, že šlo o návštěvníky z jiné planety, není závěrem asyriologie ani archeologie.

Skutečný příběh Gilgameše je přitom možná ještě zajímavější než jeho novodobé fantastické interpretace. Je to několik tisíc let staré vyprávění o přátelství, smrti a lidské touze uniknout vlastnímu konci. A uvnitř tohoto příběhu se nachází ještě jedna pozoruhodnost, vyprávění o obrovské potopě, které patří do velmi staré mezopotámské tradice a nápadně připomíná některé části pozdějšího biblického příběhu o Noemovi.

Gilgameš byl hrdinou několika starších sumerských skladeb a později rozsáhlého akkadského eposu. Tradice jej spojuje s městem Uruk v jižní Mezopotámii. Pokud za literární postavou stál skutečný člověk, mohl podle odborníků žít přibližně kolem roku 2700 př. n. l. Žádné současné historické záznamy, které by jeho existenci jednoznačně potvrzovaly, však nemáme. Nejstarší dochované literární tradice o Gilgamešovi se od pozdějšího velkého eposu lišily. V sumerských písařských školách byly opisovány samostatné příběhy o jeho činech. Následovaly akkadské verze a během staletí se jednotlivé motivy spojovaly a proměňovaly. Standardní babylonská podoba eposu byla ustálena patrně ve 2. tisíciletí př. n. l., tradičně je spojována s učencem Sín-leqi-unninnim.
Gilgameš je v tradici skutečně bytostí stojící mezi lidským a božským světem. Jeho matkou je bohyně Ninsun a za otce tradice označuje Lugalbandu, někdejšího krále, který byl rovněž zbožštěn. Údaj o „dvou třetinách božských a jedné třetině lidské“ proto není možné chápat jako genetický vzorec v moderním slova smyslu. Je to jazyk mytologie. A právě zde vzniká jeden zajímavý problém. Dochované verze eposu nejsou ve všech detailech totožné. Metropolitní muzeum například ve svém přehledu pracuje s formulací, podle níž je Gilgameš ze dvou třetin člověkem a z jedné třetiny božstvem, zatímco jiné textové tradice a překlady uvádějí známější poměr dvou třetin božských a jedné třetiny lidské. To je další důvod, proč podobné formulace nečíst jako biologický rodokmen, ale jako literární vyjádření Gilgamešovy výjimečnosti.

Na počátku příběhu není Gilgameš ideálním panovníkem. Je nesmírně silný, ale také panovačný a nezodpovědný. Jeho poddaní si stěžují bohům, a ti proto vytvoří divokého muže Enkidua, který má být Gilgamešovou protiváhou. Po prvním střetu se však z protivníků stanou přátelé. Společně se vydávají do Cedrového lesa, kde zabijí jeho strážce Chumbabu. Později porazí také Nebeského býka seslaného bohyní Ištar. Jejich vítězství ale nezůstane bez následků. Bohové rozhodnou, že Enkidu musí zemřít.

Právě zde se dobrodružný příběh mění v mimořádně silnou úvahu o lidské smrtelnosti. Gilgameš při pohledu na mrtvého přítele poprvé naplno pochopí, že stejný osud čeká také jeho. Přes svou sílu, slávu a božský původ není nesmrtelný. Smrt Enkidua jej vyděsí natolik, že opustí Uruk a vydá se hledat člověka, kterému se podařilo smrti uniknout. Jmenuje se Utnapištim.

Utnapištim žije daleko od ostatních lidí, za Vodami smrti. Bohové totiž jemu a jeho ženě kdysi udělili věčný život. Když se k němu Gilgameš konečně dostane, chce znát tajemství jeho nesmrtelnosti. Utnapištim mu proto začne vyprávět příběh o obrovské potopě. A právě tento příběh se nachází na slavné jedenácté tabulce Eposu o Gilgamešovi.


Právě proto způsobil objev tohoto textu v 19. století takovou senzaci. Části Eposu o Gilgamešovi byly nalezeny mezi tisíci klínopisných tabulek z knihovny asyrského krále Aššurbanipala v Ninive. Dochovaná slavná tabulka s příběhem potopy pochází ze 7. století př. n. l., samotný příběh je však podstatně starší. Britský asyriolog George Smith v roce 1872 rozpoznal v klínopisném textu mezopotámské vyprávění o potopě. Dne 3. prosince téhož roku svůj objev představil Society of Biblical Archaeology v Londýně. Ve svém příspěvku popsal, že mezi asyrskými tabulkami Britského muzea nalezl příběh potopy a podařilo se mu spojit řadu jeho fragmentů.

Objev vyvolal mimořádný zájem právě kvůli podobnosti s knihou Genesis. British Museum dodnes označuje tabulku K.3375 za jeden z nejslavnějších klínopisných textů vůbec. Epos o Gilgamešovi přitom není jediným mezopotámským zpracováním příběhu o velké potopě. Podobný motiv se objevuje také v Atrachasísově eposu a dalších starověkých tradicích. To ukazuje, že vyprávění o katastrofické povodni mělo v Mezopotámii hlubší kořeny a existovalo v různých podobách.

Neznamená to ovšem, že lze jednoduše říci, že biblický autor „opsal Gilgameše“. Vztah mezi jednotlivými starověkými blízkovýchodními tradicemi je složitější. Podobnosti však ukazují, že biblické vyprávění vznikalo v kulturním prostoru, kde příběhy o velké potopě existovaly už po dlouhá staletí.


Právě zde leží jedna z nejsilnějších myšlenek celého eposu. Člověk nedosáhne nesmrtelnosti tím, že unikne smrti. Přetrvat mohou jeho činy, dílo a vzpomínka, kterou po sobě zanechá. V případě Gilgameše se tato myšlenka naplnila způsobem, který jeho dávní vypravěči sotva mohli předvídat. Příběhy zapisované klínovým písmem do hliněných tabulek přežily zánik sumerských měst, Babylónie i Asýrie. Po tisíciletích byly znovu objeveny a přečteny.

Není tedy nutné dělat z Anunnaků mimozemšťany, aby byl Gilgamešův příběh fascinující. Jeho skutečné tajemství je možná mnohem bližší nám samotným. Lidé před čtyřmi tisíci lety si kladli otázky, které nezmizely ani v moderním světě: proč musíme zemřít, zda lze smrti uniknout a co z člověka zůstane, až jeho vlastní život skončí.



Zdroje: 1. The Metropolitan Museum of Art – Gilgamesh⁠; 2. The Metropolitan Museum of Art – Flood Stories⁠; 3. British Museum – The Flood Tablet, Epic of Gilgamesh⁠; 4. ORACC – Gilgamesh, Standard Babylonian text⁠