Neandertálci obývali Evropu a části západní Asie po neuvěřitelných 350 000 let. Byli to mistři přežití v drsných podmínkách doby ledové, znali lov, oheň, nástroje, kulturu. A přesto téměř beze stopy zmizeli zhruba před 40 000 lety, krátce poté, co se do Evropy rozšířil Homo sapiens. Tento dramatický konec jedné lidské linie je dodnes jednou z největších záhad paleoantropologie. Nešlo o náhlé vyhlazení, ale o pozvolné vyhasínání. A právě to činí příběh zániku neandertálců tak fascinujícím.
Nejčastěji zmiňovanou teorií je přímá konkurence s Homo sapiens. Když moderní lidé přišli do Evropy, přinesli s sebou nové technologie, složitější formy organizace, jazyk, rozsáhlejší sítě výměny a možná i početní převahu. Homo sapiens se dokázal rychle přizpůsobit různým podmínkám, zatímco neandertálci zůstali věrní svým osvědčeným metodám. Jak se klima prudce měnilo a Evropa procházela suchými i extrémně chladnými fázemi, schopnost Homo sapiens přežít v různorodém prostředí mohla hrát klíčovou roli. Ale nebylo to tak jednoduché, jak se dříve tvrdilo.
Moderní genetika totiž ukázala, že ke kontaktu mezi oběma druhy skutečně došlo. A nejen to. Docházelo k němu opakovaně a zanechal stopy v naší DNA. Každý člověk neafrického původu dnes nese kolem 2 % neandertálské genetické informace. Znamená to, že Homo sapiens a Homo neanderthalensis se křížili, žili spolu, možná spolupracovali. To zásadně mění scénář „vytlačení“. Neandertálci nebyli zcela poraženi, ale splynuli s přicházejícími lidmi. Jejich „konec“ byl spíše přeměnou než genocidou.
Další střípek skládanky přináší výzkum klimatu. Zhruba před 44–40 tisíci lety došlo v Evropě k prudkým klimatickým výkyvům známým jako Heinrichovy události (obrovské výlevy sladké vody do severního Atlantiku, které narušily oceánské proudění a přinesly náhlé ochlazení). Pro neandertálce, zvyklé na určité ekosystémy a zdroje potravy, to mohlo být fatální. Zmizela zvěř, krajina se změnila, museli se přesouvat nebo hladovět. Zatímco Homo sapiens měl flexibilnější způsoby obživy (rybolov, sběr, širší spektrum zvěře), neandertálci spoléhali více na velké kopytníky. Když ty zmizely, přišla krize.
Některé teorie jdou ještě dál a naznačují, že roli mohla sehrát i nemoc. Není vyloučeno, že Homo sapiens přinesl do Evropy patogeny, na které neandertálci neměli imunitu. Podobně jako to později nastalo při střetu Evropanů s původními obyvateli Ameriky. I malá virová infekce by mohla v izolovaných skupinách vyvolat katastrofu.
A pak je tu otázka čistě lidská – konflikt. Neexistuje žádný důkaz o válce mezi oběma druhy, ale je naivní si myslet, že se spolu vždy vítali s otevřenou náručí. Homo sapiens mohl být agresivnější, organizovanější, lépe vybavený pro boj. Když se dvě skupiny dostaly do sporu o teritorium, voda nebo zvěř, výsledek mohl být jasný. Ale právě absence masových hrobů či známek násilí naznačuje, že většinou šlo o tiché vytlačení a postupné vyčerpání neandertálské populace.
Psali jsme:
V posledních izolovaných skupinách, třeba v jeskyni Gorham na Gibraltaru, přežívali neandertálci možná až do doby před 39 000 lety. Tam se zdá, že si drželi své zvyky, obživu i prostor, dokud nebyli definitivně pohlceni přicházející vlnou moderních lidí. Nebylo to náhlé, nebylo to jedno místo, nebyl to jeden důvod. Byl to souběh klimatické nestability, genetického smísení, kulturní konkurence i čistého smolného osudu.
„Neandertálci nezmizeli. Jsou v nás. Každý Evropan, Asiat nebo obyvatel Nového světa nese jejich genetické stopy. Neandertálci žijí dál nejen v našich genech, ale možná i v našich vzpomínkách,“ řekl přední genetický antropolog Svante Pääbo, nositel Nobelovy ceny.
A tak místo truchlení nad jejich zánikem bychom měli uznat, že jejich dědictví stále žije. Ne jako příběh poražených, ale jako tiché splynutí dvou větví lidstva. Možná jsme to nebyli my, kdo přežil. Možná jsme to byli „my“ – společně s nimi.
(vlk, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)
