Když dnes někdo řekne nešikovnou větu, říkáme, že si „strčil nohu do pusy“. Moderní rčení působí jako jazyková hříčka dneška, ale jeho obrazný předobraz jako by znal už středověk. Na zdi ruin anglického opatství Rufford Abbey se totiž dochovala kamenná postava člověka, který si doslova cpe nohu do úst. Na první pohled působí směšně. Na druhý je to mrazivě přesná připomínka toho, že lidská pošetilost je stará skoro jako civilizace sama.
Právě v tom je síla středověkého umění, které dnešní člověk často podceňuje. Máme sklon myslet si, že lidé ve 12. století žili ve světě bez humoru, bez nadsázky a bez jemných významů. Jenže opak je pravdou. Církevní stavby tehdy nebyly jen místem modlitby. Byly také veřejnou učebnicí, varováním i zrcadlem lidských slabostí. V době, kdy velká část obyvatel neuměla číst, musel kámen mluvit za knihy.
A mluvil velmi hlasitě. Takzvané grotesky, tedy fantastické, pokřivené nebo výsměšné postavy na vnějších zdech kostelů a klášterů, nebyly náhodnou ozdobou. V románské a raně gotické Evropě plnily jasnou symbolickou roli. Měly připomínat chaos, hřích, pokušení a svět za hranicí posvátného prostoru. Zatímco uvnitř chrámu čekal řád, světlo a spása, venku se v kameni kroutily lidské slabosti, nestvůry a výsměch lidské pýše.
Právě motiv úst měl ve středověké symbolice mimořádnou váhu. Křesťanská morálka tehdy kladla obrovský důraz na hříchy jazyka. Lež, pomluva, rouhání, plané tlachání, urážky i nestřídmost byly chápány jako projevy vnitřní neukázněnosti. Slovo mělo sílu stavět i ničit. Není proto překvapivé, že kameníci často zobrazovali lidské tváře s přehnaně otevřenými ústy, vyplazenými jazyky nebo v absurdních polohách. Člověk s nohou v ústech tak nebyl jen středověký vtípek. Byl to výstražný symbol člověka, který ztratil míru, soudnost a kontrolu nad sebou.
Jenže na těchto reliéfech je fascinující ještě něco jiného. Neodhalují jen církevní nauku, ale i samotné kameníky. Uvnitř kostela museli dodržovat přísná pravidla ikonografie. Svatí měli přesně dané atributy, biblické výjevy pevný řád. Na vnějších římsách, konzolách a odvodňovacích prvcích však vznikal prostor pro lidskou fantazii. A právě tam si středověcí řemeslníci dovolili to, co by si jinde dovolit nemohli: humor, ironii, narážky, někdy i drzost.
Mnozí historici upozorňují, že některé grotesky mohly být i nenápadným komentářem k místním poměrům. Mohly zesměšňovat lakomce, pomlouvače, pyšné měšťany nebo nepříjemné vrchnostenské úředníky. Kameník byl anonymní, ale jeho smysl pro humor přežil staletí. To je na středověku možná nejpřekvapivější. Za tvrdou dogmatikou a přísnou vírou byl stále přítomen obyčejný člověk, který se uměl zasmát lidské hlouposti.
A právě proto tenhle reliéf funguje i dnes. Ne proto, že bychom přesně věděli, koho chtěl kameník zesměšnit. Ale proto, že rozumíme principu. Člověk, který mluví bez rozmyslu, ubližuje druhým, chlubí se nebo se zesměšní vlastní nerozvážností, je věčný typ. Změnila se technologie, jazyk i svět kolem nás, ale jedna věc zůstala stejná: lidská potřeba připomínat si, že slova mají následky.
Kamenný muž z anglického opatství tak není jen kuriozitou pro turisty. Je to přesný vzkaz přes propast staletí. Středověk nebyl tak temný, jak si někdy namlouváme. Naopak. Uměl být až překvapivě bystrý. A občas také krutě trefný. Stačil k tomu dláto, kus vápence a dobrá znalost lidské povahy.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
