Když se v roce 1912 potopil RMS Titanic, svět žádal jistotu, že se podobná hrůza nebude opakovat. Americká veřejnost chtěla přísnější pravidla, politici chtěli ukázat rozhodnost a Kongres schválil nový zákon na ochranu námořníků i cestujících. Jenže dějiny občas umějí být krutě ironické. To, co mělo zachraňovat, může za určitých okolností zabíjet. Přesně to se stalo v létě roku 1915 v Chicagu.
Parník Eastland nebyl žádný zaoceánský obr. Šlo o výletní loď pro Velká jezera, která vozila lidi mezi Chicagem a letními středisky. Už od svého spuštění na vodu ale měla pověst neklidného plavidla. Byla rychlá, oblíbená, ale také nestabilní. Námořníci i někteří odborníci si všímali, že se při větším pohybu cestujících nápadně naklání. Loď měla vysokou nástavbu, relativně úzký trup a těžiště, které nebylo ideální. Jinými slovy, byla to loď, která vyžadovala opatrnost.
Po katastrofě Titaniku ale vstoupil v USA v platnost tzv. Seamen’s Act. Nová pravidla nařídila dostatek záchranných člunů, vorů a dalšího vybavení pro všechny na palubě. Záměr byl logický a lidsky pochopitelný. Nikdo už nechtěl číst o tom, že na lodi nebylo dost míst v člunech. Jenže zákon byl napsán plošně a málo zohledňoval technické rozdíly mezi jednotlivými typy lodí. U některých plavidel to problém nebyl. U Eastlandu to byl zásah do už tak křehké rovnováhy.
Majitelé lodi stáli před volbou. Buď snížit kapacitu a přijít o část výdělku, nebo loď dovybavit a zachovat plné vytížení. Zvolili druhou možnost. Na horní paluby přibyly těžké dřevěné čluny, ocelové jeřáby, záchranné vory a další vybavení. Tím se ještě více zvýšilo těžiště lodi, která už předtím nebyla zrovna vzorem stability. Historici i pozdější technické analýzy se shodují, že dodatečná zátěž byla jedním z klíčových faktorů tragédie.
Ráno 24. července 1915 panovala v Chicagu slavnostní nálada. Tisíce zaměstnanců Western Electric a jejich rodin se chystaly na firemní piknik v Michigan City. Mělo jít o letní oddech, rodinný výlet, den mimo tovární haly. Na Eastland se postupně nalodilo přes 2500 lidí. Byly mezi nimi ženy, děti, mladí dělníci i celé rodiny. Pro mnohé to byl malý svátek.
Loď však ještě před vyplutím začala vykazovat známé příznaky. Nejprve se mírně nakláněla. Posádka se to snažila korigovat balastem a přesuny lidí. Jenže s přibývajícími cestujícími na horních palubách se situace zhoršovala. Lidé mávali z břehu, zdravili známé, přesouvali se za lepším výhledem. Eastland se začal naklánět víc a víc. Pak přišel pomalý, děsivý převrat.
Loď se převrátila na bok přímo u mola v chicagské řece. Byla přivázaná ke břehu, v hloubce jen kolem šesti metrů. Na první pohled by se mohlo zdát, že v tak mělké vodě nemůže dojít k masakru. Opak byl pravdou. Právě rychlost převrácení a stísněný prostor uvnitř lodi se staly smrtící pastí.
Lidé v podpalubí byli během vteřin uvězněni. Nábytek, klavíry, lavice i vybavení se utrhly a začaly se sunout po palubách. Mnozí byli rozdrceni, jiní zůstali zaklínění v chodbách a kajutách. Voda se valila dovnitř a v uzavřených prostorách rychle ubýval vzduch. Záchranné čluny, které měly pomáhat, se ani nestihly použít. Ironie byla naprostá: bezpečnostní vybavení, kvůli němuž byla loď upravena, nepomohlo vůbec nikomu.
Bilance byla otřesná. Zahynulo 844 lidí, což z Eastlandu udělalo nejtragičtější lodní katastrofu v dějinách Velkých jezer. Počet mrtvých cestujících byl vyšší než u Titaniku. Zvlášť bolestivé bylo, že šlo převážně o obyčejné pracující rodiny. Mnoho obětí byli mladí lidé, děti a přistěhovalci, včetně početné české komunity v Chicagu. Některé rodiny zmizely celé. Město zažilo šok, který zůstal ve stínu slavnějších katastrof, ale v Chicagu zanechal hlubokou stopu na generace.
Příběh Eastlandu je dodnes mrazivou připomínkou, že dobrý úmysl ještě není zárukou dobrého výsledku. Předpis bez znalosti technické reality může vytvořit nové riziko místo odstranění starého. Katastrofa u chicagského mola tak není jen starým neštěstím z archivů. Je to varování, které platí i dnes: bezpečnost se nedá dělat jen od stolu, podle paragrafu a politického dojmu. Musí vycházet z reality, konstrukce a zdravého rozumu. Jinak se i pravidlo, které vzniklo po jedné tragédii, může stát spolupachatelem další.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
