Neandertálci obývali Evropu a části západní a střední Asie stovky tisíc let. Jako samostatná populace zmizeli přibližně před 40 tisíci lety. Geneticky však úplně nezanikli. Když se Homo sapiens šířil z Afriky do Eurasie, setkal se s neandertálci a část těchto kontaktů vedla ke společným potomkům. Jejich DNA se pak předávala dalšími generacemi. Studie publikovaná v roce 2024 v časopise Science zpřesnila hlavní období tohoto genetického míšení na dobu přibližně před 50 500 až 43 500 lety.
Výzkumníci porovnali genomy 59 dávných lidí s 275 současnými genomy. Sledovali délku a rozmístění úseků neandertálského původu. Ty fungují jako genetické hodiny. Při každé generaci se chromozomy rekombinují a původně dlouhé zděděné úseky se postupně rozpadají na menší fragmenty. Analýza ukázala, že převážná část neandertálského původu dnešních lidí mimo Afriku pochází z jednoho delšího období kontaktu trvajícího zhruba sedm tisíc let. Nešlo tedy nutně o jedinou událost ani jedinou skupinu lidí.
Existovaly i jiné případy křížení. Někteří dávní Homo sapiens měli neandertálského předka jen několik generací zpět. Hlavní genetická stopa sdílená velkou částí dnešních neafrických populací ale podle studie vznikla právě v tomto období. Přírodní výběr začal neandertálské dědictví měnit velmi rychle. Některé varianty se v populaci udržely nebo rozšířily, jiné byly během prvních stovek generací výrazně potlačeny.
Druhá studie zveřejněná téměř současně v Nature přinesla významnou českou stopu. Vědci analyzovali genomy přibližně 45 tisíc let starých lidí z jeskyně Ilsenhöhle v německém Ranisu a také lebku známou jako Zlatý kůň z Českého krasu. Ukázalo se, že lidé z Ranisu a žena ze Zlatého koně patřili ke stejné malé, vzdáleně příbuzné populaci. Jejich neandertálské úseky DNA pocházely ze společného míšení, které vědci datovali přibližně do období před 45 až 49 tisíci lety.
Oba nezávislé výzkumy se tak časově velmi dobře překrývají. Ukazují, že zásadní genetické kontakty mezi moderními lidmi a neandertálci probíhaly relativně krátce před definitivním zmizením neandertálců. Zlatý kůň je přitom mimořádný i tím, že tato populace zřejmě nezanechala přímé potomky mezi dnešními lidmi. Přesto její genom pomohl určit okamžik, kdy se předkové pozdějších euroasijských populací s neandertálci geneticky propojili.
Dnešní člověk obvykle nese jen malou část neandertálského genomu a jednotliví lidé nemají stejné fragmenty. Jeden zdědil určité úseky, jiný jiné. Teprve při porovnání velkého množství genomů lze sestavit podstatně větší část původního neandertálského genetického dědictví. Neandertálská DNA navíc není výhradně evropskou nebo asijskou záležitostí. Genetické studie nalezly její stopy také u afrických populací. Významnou část lze vysvětlit pozdějšími migracemi lidí z Eurasie zpět do Afriky.
Některé zděděné varianty souvisejí například s imunitou, vlastnostmi kůže nebo metabolismem. Jiné byly přírodním výběrem odstraněny. Neandertálský původ přitom nevypovídá jednoduše o inteligenci, síle ani o nějakém „stupni evoluce“. Neandertálci tedy před desítkami tisíc let zmizeli jako samostatná lidská populace. Jejich genetický příběh ale pokračuje v miliardách lidí.
Každý z nás může nést jen několik jeho fragmentů. Dohromady však současné lidstvo uchovává mnohem větší část neandertálského dědictví jako rozptýlené stránky knihy, jejíž původní nositelé už dávno neexistují.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. Science – Neanderthal ancestry through time: Insights from genomes of ancient and present-day humans; 2. Nature – Earliest modern human genomes constrain timing of Neanderthal admixture; 3. Max Planck Institute for Evolutionary Anthropology – New timeline for Neandertal gene flow event; 4. Cell – Identifying and Interpreting Apparent Neanderthal Ancestry in African Individuals
