Představa, že nejnebezpečnějším mužem nacistické rozvědky byl neúspěšný chovatel slepic z Barcelony, zní jako anekdota z hospody. Jenže realita bývá někdy krutější k logice než fikce. Juan Pujol García nebyl voják, nebyl dobrodruh, nebyl ani nijak zvlášť odvážný v tradičním smyslu slova. Byl to civilista, který se po zkušenostech se španělskou občanskou válkou rozhodl, že totalitní ideologie je zlo, proti němuž má cenu riskovat vlastní kůži. A protože neuměl bojovat se zbraní v ruce, zvolil si zbraň jinou. Lež. Promyšlenou, vytrvalou a systematickou.
Britská kontrarozvědka MI5 ho nejprve odbyla. Neznámý Španěl bez kontaktů a bez průpravy se jim jevil jako přítěž, ne jako dar z nebes. Pujol se tedy obrátil na opačnou stranu barikády. Vytvořil si falešnou identitu fanatického příznivce nacismu, zahrál roli zapáleného sympatizanta Třetí říše a nabídl se Němcům jako jejich člověk. Abwehr, posedlý představou všudypřítomných agentů v Británii, se chytil. Pujol dostal krycí jméno a úkol vybudovat v Anglii síť informátorů. Jenže do Anglie nikdy neodjel. Usadil se v Lisabonu, koupil si mapu Británie, turistického průvodce a začal psát zprávy, jaké by si přál číst každý šéf tajné služby. Konkrétní názvy ulic, pohyby lodí, nálady obyvatel. Všechno smyšlené, ale vystavěné tak chytře, že to působilo jako práce profesionálního aparátu.
Německá rozvědka jeho výmysly nejen přijímala, ale postupně se na ně začala spoléhat. Fiktivní síť agentů rostla. Student z Venezuely, číšník z Gibraltaru, zatrpklý Velšan. Postavy, které nikdy neexistovaly, se v berlínských kancelářích proměnily v důvěryhodné zdroje. Když si britská MI5 konečně uvědomila, že někdo systematicky krmí Němce smyšlenými informacemi, pochopila, že místo hrozby stojí před příležitostí. Pujola převezli do Londýna, dali mu nové krycí jméno Garbo a nechali ho pokračovat v tom, co uměl nejlépe. V klamání protivníka.
Vrchol přišel v době příprav invaze do Normandie. Němci se obávali úderu, ale nevěděli kde. Pujol sehrál klíčovou roli v přesvědčení velení Wehrmachtu, že vylodění v Normandii je jen klamná operace a že hlavní úder teprve přijde u Pas de Calais. Výsledkem bylo, že patnáctá armáda zůstala týdny mimo skutečné bojiště. Tyto týdny rozhodly o tom, že se spojenci vylodili, upevnili pozice a zlomili páteř nacistické obrany na západě. Nešlo o jednu geniální lež, ale o dlouhodobé budování důvěry, která pak umožnila zasadit smrtící úder v pravý čas.
Ironie dějin došla tak daleko, že Pujol byl vyznamenán oběma stranami konfliktu. Britové mu udělili Řád britského impéria, Němci Železný kříž. Každý z jiného důvodu a každý v domnění, že ocenili věrného služebníka. Je to groteskní obraz světa, kde se totalitní mašinérie dokáže nechat vodit za nos člověkem, který neměl žádnou moc kromě schopnosti vymýšlet příběhy a vytrvat v nich. Příběh Juana Pujola není jen špionážní kuriozitou. Je připomínkou, že systémy založené na strachu a ideologické zaslepenosti jsou paradoxně extrémně zranitelné. Stačí jim dodat to, co chtějí slyšet, a ony tomu uvěří.
V době, kdy se znovu mluví o dezinformacích, hybridních hrozbách a manipulaci veřejného prostoru, působí Pujolův příběh až nepříjemně aktuálně. Tehdy šlo o mapu Británie a turistického průvodce, dnes stačí sociální sítě a dobře napsaný příběh. Rozdíl je jen v tom, že tehdejší lež pomohla porazit režim, zatímco ty dnešní často slouží k jeho zpochybnění zevnitř. A možná právě proto má smysl si připomínat, že nejnebezpečnější zbraní nebývají tanky ani bomby, ale ochota uvěřit tomu, co hladí naše vlastní předsudky.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
