V samotném jádru příběhu stojí textová tradice známá jako Seznam sumerských králů. Dochovala se na více hliněných tabulkách a prizmatech z období od závěru třetí dynastie z Uru až po starobabylónský čas. Nejúplnější verzí je tzv. Weldův Blundellův hranol uložený v Ashmoleově muzeu v Oxfordu, který na čtyřech stranách nese po dvou sloupcích jména panovníků jednotlivých měst a délky jejich vlád, vždy s motivem, že království sestupuje do jednoho centra a po jeho pádu se přesouvá dál. Kurátoři muzea považují tento hranol za nejrozsáhlejší a nejkompletnější reprezentaci textu, přičemž odborníci zdůrazňují, že existuje mnoho verzí lišících se pořadím i detaily, což hraje zásadní roli při jejich interpretaci.
Významnou měrou k popularizaci a dalšímu studiu přispěl německoamerický asyriolog Hermann Hilprecht. Na počátku dvacátého století zkoumal fragment staré tabulky z Nippuru a publikoval první dílčí vydání. Od té doby badatelé identifikovali další exempláře, které ukazují, že nejde o jeden dokument, ale o textovou kompozici s více variantami. Tato historie bádání je dnes pevnou součástí syntéz i encyklopedických přehledů.
Největší pozornost odedávna přitahuje prepotopní oddíl. Začíná tvrzením, že království sestoupilo z nebe a bylo nejprve v Eridugu. Následují jména vládců s mimořádně dlouhými vládami a postupné přesuny moci do dalších měst. Elektronický korpus sumerštiny uvádí pro Eridug Alulima s vládou 28 800 let a Alaldžara s 36 000 lety, pro Bad tibiru En men lu anu se 43 200 lety, En men gal anu s 28 800 lety a pastýře Dumuziho s 36 000 lety. Dále se objevuje Larag s En sipad zid anou v délce 28 800 let, Zimbir s En men dur anou s 21 000 lety a nakonec Šuruppag s Ubarou Tutuem v délce 18 600 let. Celkový součet za pět měst a osm králů dosahuje 241 200 let a oddíl uzavírá konstatování, že potopa zalila zemi.
Extrémní čísla se vykládají v kontextu sexagesimální soustavy, kde se objevují jednotky šár, nér a sossos. Převody do násobků 3 600, 600 a 60 vysvětlují, proč mají vladaři právě tyto hodnoty. Odborníci zdůrazňují, že nejde o historické údaje, ale o číselnou symboliku a zápisovou konvenci, kterou Sumerové používali.
Klasická monografie Thorkilda Jacobsena vydaná Chicagskou univerzitou vykládá Seznam sumerských králů jako text na pomezí literatury a kronikářského seznamu. Podle něj sloužil k legitimizaci nároků na vládu a opakovaně pracoval s motivem přenosu království mezi městy. Tento ideový účel je patrný zejména v částech po potopě, kde lze některé dynastie a jména sladit s archeologickými nápisy a dalšími prameny, na rozdíl od mytického úvodu.
Badatelé se shodují, že antediluvijní jména s mimořádnými délkami vlád nejsou doložena v soudobých nápisech a patří do mytického světa. Naproti tomu pozdější oddíly seznamu se více přibližují historické realitě, i když i v nich nejde o prostý soupis faktů, nýbrž o redigovanou kompozici s jasným ideovým záměrem. Právě tato dvojí povaha vysvětluje, proč je seznam pro historiky cenný a zároveň problematický.
S prepotopním oddílem bývá spojován také sumerský panteon Anunna, v akkadštině Anunnaki. Moderní slovníky a katalogy jej vykládají jako skupinu božstev považovaných za potomky boha nebe Ana, často překládaných jako „knížecí potomci“. V textech však vystupují jako božstva literárních a rituálních kontextů, nikoli jako historické postavy. Tento rámec je klíčový pro odlišení mytologie od kronikářské tradice samotného seznamu.
Paralely s biblickými rodokmeny se objevují už od devatenáctého století. Někteří autoři vidí podobnost v motivu dlouhověkých postav před potopou a v počtu generací, jiní ale zdůrazňují, že podobnosti jsou spíše povrchní a texty představují odlišné literární žánry i teologii. Analýzy publikované v odborných časopisech ukazují, že přímé vazby mezi rodokmeny v knize Genesis a seznamem sumerských králů doloženy nejsou a že je třeba rozlišovat kulturní kontexty i účel obou tradic.
Z toho vyplývá zásadní závěr k často kladené otázce, zda osm prepotopních vládců skutečně existovalo. Archeologie ani epigrafika neposkytují nezávislý důkaz pro jejich historickou realitu a samotné texty mají literární povahu se symbolickými číselnými schématy. Přesto zůstává Seznam sumerských králů jedním z klíčových pramenů, které ukazují, jak Mezopotámci přemýšleli o dějinách, o přenosu legitimní moci a o vztahu božského řádu a pozemské vlády.
Kdo chce rozumět údajným 241 200 letům vlády, musí číst především samotné znění prepotopních řádků a vnímat je v rámci sumerské literární tradice. Teprve poté má smysl srovnávat pozdější části seznamu s nápisy z jednotlivých městských států a zjišťovat, kde se paměť setkává s dějinami. Právě v tomto napětí mezi mýtem a pamětí tkví trvalá síla textu, který po tisíciletí klade nepohodlné otázky a zároveň nabízí jedinečný pohled na nejstarší koncepce království v dějinách písemných kultur.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: zai)
