Latina je „mrtvá“ jen zdánlivě. V každodenní řeči i titulcích médií se vynořují formulky, které přežily staletí, a leckdy se s nimi i čaruje. Řecký server Pronews nedávno připomněl pětici nejznámějších frází: alter ego, status quo, de facto, mea culpa a persona non grata. Níže rozplétáme jejich původ, odborný význam i časté omyly, a dáváme praktická doporučení pro češtinu.
Latinské alter ego se obvykle překládá jako „druhé já“. Etymologové ho vážou ke Kiceronovi. Přímo v jeho spisu Laelius de amicitia najdeme větu o příteli „tamquam alter idem“ - „jakoby druhé já“. V původním filosofickém kontextu šlo o ideál přátelství, nikoli o psychologický termín. V novodobém jazyce fráze osciluje mezi psychologickým popisem skrytého aspektu osobnosti a obyčejnou metaforou pro blízkého důvěrníka. V právu se z ní stala i doktrína „alter ego“ pro prolomení korporačního závoje, když je společnost jen prodlouženou rukou vlastníka. V publicistice alter ego často supluje obyčejné „přezdívka“ či „umělecké já“, bez potřeby latiny.
Status quo doslova znamená „stav, v němž (věci jsou)“. Běžně jím popisujeme existující poměry, které mají zůstat beze změny. Pozor však na rozdíl proti status quo ante - „předchozí stav“ (typicky cíl vyjednávání po krizi). V právní a diplomatické latině se setkáme i s dalšími variantami, například status quo bellum („stav během války“) nebo status quo sine die („stav odložený na neurčito“). Záměna těchto termínů v politických komentářích není neškodná. „Udržet status quo“ není totéž co „vrátit věci do původního stavu“. V češtině je navíc dobré držet se původního dvouslovného zápisu.
De facto vyjadřuje realitu v praxi - „podle faktu“ - a stojí v protikladu k de jure, tedy stavu danému právem. Typickým vysvětlením je dvojice hlavní město vs. sídlo vlády. Nizozemí má de jure hlavní město Amsterdam, ale vláda a parlament sídlí de facto v Haagu. V mezinárodním právu se termín užívá i pro označení „de facto vlád“ nebo „de facto hranic“, tedy těch, které existují v realitě, ale nejsou právně uznány. V technologii se „de facto“ používá i pro převládající standard (PDF se prosadilo jako běžný formát dřív, než se z něj stal standard formálně uznaný). V češtině se „de facto“ někdy mylně zaměňuje za „defaultně“ či „automaticky“. Vždy jde o realitu, ne o přednostní volbu.
Mea culpa - „má vina“ - není módní výkřik PR oddělení, ale modlitbový výraz ze starobylé kající modlitby Confiteor („Vyznávám“), kde zaznívá třikrát „mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa“. Tato formule je doložená už v raně středověkých liturgických textech 8.–9. století a do běžného evropského jazyka se dostala právě skrze církevní obřady. V laické mluvě může působit teatrálně. V seriózním textu stále nese konotaci osobního přijetí viny. Když politici či firmy vydají „mea culpa“ bez následků a nápravy, je to jen latinsky znějící obezlička.
Persona non grata je mnohem víc než „nežádoucí osoba“ na večírku. V diplomacii jde o formální nástroj, kdy přijímající stát může kdykoli, bez povinnosti uvádět důvody, prohlásit diplomata za persona non grata a tím přinutit vysílající stát k odvolání dotyčného. Tuto pravomoc jasně vymezuje článek 9 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Nejde o trest v právním smyslu, ale o výraz suverenity státu. Vyhlášení může mít i čistě preventivní charakter. V běžném jazyce se výraz rozšířil, ale každé užití mimo diplomatické prostředí je metaforické, nikoli právní akt.
A jak na tyto výrazy česky? Jazyková příručka Ústavu pro jazyk český doporučuje psát citátové latinské výrazy původním pravopisem, tedy „status quo“, „de facto“, případně „curriculum vitae“ apod., bez počešťování, bez spojování do jednoho slova a s běžným skloňováním českých částí věty kolem nich. Samotná latina se neskloňuje, skloňuje se pouze český kontext: „o status quo“, „k de facto standardu“. Kurzíva není povinná a je to typografická volba vydavatele.
Proč tyto formulky přežily? Nabízejí přesnost a stručnost napříč jazyky i obory. Zároveň ale svádějí k „řečnickému pudru“, který dodá textu zdání autority. Čtenář by si měl položit tři otázky: nepoužil autor latinský termín tam, kde české slovo říká věc přesněji; nepleteme „co je“ s „co má být“ (de facto vs. de jure); a nebereme technický termín z diplomacie či práva jako libovolnou nálepku? Odpověď často rozhodne, zda latina text ozřejmuje, nebo jen zakrývá slabá místa argumentu.
Zbývá praktické doporučení. Chcete-li působit věcně, používejte latinské fráze střídmě, s vědomím jejich původu a s respektem k terminologii oboru. V opačném případě se z mocného nástroje stane klišé, které říká méně, než slibuje. A to je přesně to status quo, které v psaní nestojí za udržování.
Zdroje: Kiceronův text a etymologie alter ego; Merriam-Webster k status quo a status quo ante; Britannica a právní kontrast de facto/de jure; Vídeňská úmluva (čl. 9) k persona non grata; Internetová jazyková příručka k zápisu latinských výrazů v češtině; raně středověké liturgické texty k mea culpa.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: zai)
