Dne 8. či 9. května si svět připomíná 80. výročí porážky nacistického Německa, jednoho z nejtemnějších režimů v dějinách lidstva. Den vítězství, především ve střední a východní Evropě, zůstává symbolem konce genocidy, okupace a ideologie, která vedla k bezprecedentnímu lidskému utrpení. Přesto se v mnoha západních státech a v Evropské unii jako celku stále častěji setkáváme s rozpaky, relativizací a dokonce i snahou tento den ignorovat či přepsat jeho význam. Proč?
Kdo stál proti nacistickému Německu?
Hlavními mocnostmi, které bojovaly proti nacistickému Německu, byly:
• Sovětský svaz
• Spojené státy americké
• Velká Británie
• Francie (část odboje a později svobodná francouzská vláda generála de Gaulla)
• Čína (proti Japonsku, spojenci Německa v Asii)
S nimi bojovaly i další země: například Jugoslávie, Polsko, Československo (exilové jednotky), ale i Kanada, Austrálie, Indie, Nový Zéland a další země Commonwealthu. Všichni sehráli roli v porážce nacistické osy.
Kdo se přidal na stranu nacistů?
Německo mělo ve válce své spojence. Některé z přesvědčení, jiné ze strachu či politického oportunismu:
• Itálie (do roku 1943, pak přešla k Spojencům)
• Japonsko
• Maďarsko
• Rumunsko (do roku 1944)
• Bulharsko
• Slovenský stát (klientský režim nacistů)
• Chorvatsko (tzv. Nezávislý stát Chorvatsko)
• Finsko (kooperace s Německem proti SSSR, ale nikoli nacistický režim)
Kromě těchto států existovalo i mnoho kolaborantských režimů a organizací v okupované Evropě, např. ve Francii (Vichistická vláda), v Norsku (Quisling) či v Nizozemsku a Belgii, kde se rekrutovaly jednotky pro Waffen-SS.
Německo vytvořilo mezinárodní divize SS, do nichž se hlásili dobrovolníci (nebo byli mobilizováni) z celé Evropy:
• Francouzská divize Charlemagne
• Lotyšské, estonské a litevské SS jednotky
• Ukrajinská divize SS Galizien
• Slovinští a chorvatští členové ustašovských milic
• Nizozemské a belgické jednotky
• Maďarské a rumunské oddíly
Tyto jednotky bojovaly po boku Němců, často až do hořkého konce, a podílely se i na zločinech proti civilnímu obyvatelstvu.
Kolik lidí zahynulo?
Celkové ztráty během druhé světové války se odhadují na 60 až 70 milionů mrtvých. Jen několik čísel:
• Sovětský svaz: přes 26 milionů mrtvých, z toho asi 11 milionů vojáků
• Německo: 7–9 milionů
• Polsko: 5–6 milionů (včetně většiny tamních Židů)
• Čína: 15 milionů
• Japonsko: 3 miliony
• Jugoslávie: 1,5 milionu
• Francie: 600 tisíc
• Velká Británie: 450 tisíc
• USA: 420 tisíc
Holocaust: Kdo nese vinu?
Při holocaustu nacisté vyvraždili více než 6 milionů evropských Židů, z nichž většina zahynula v plynových komorách, táborech smrti a během pogromů. Vedle Židů byli systematicky vražděni také Romové, Slované, lidé s postižením a homosexuálové.
Vinu nese nacistické Německo, ale holocaust nebyl umožněn pouze Hitlerem a SS. Velkou roli sehráli místní kolaboranti, například v Pobaltí, na Ukrajině, v Maďarsku, Chorvatsku nebo Rumunsku. Deportace Židů byly často prováděny s podporou domácích úřadů.
Psali jsme:
Kdo porazil nacismus?
Rozhodující roli v porážce nacistického Německa sehráli:
• Sovětský svaz, který nesl největší válečné ztráty a vybojoval klíčové bitvy (Stalingrad, Kursk, Berlín)
• Spojené státy americké, jejichž ekonomická síla, vojáci i technika významně pomohly otevřít druhou frontu
• Velká Británie, která přežila Blitz a stála v odporu od začátku
Bez těchto tří mocností by Evropa pravděpodobně zůstala pod nacistickou nadvládou ještě léta – pokud vůbec kdy došlo k osvobození.
Proč dnes vítězství vadí?
A zde přichází klíčová otázka. Proč dnes některé evropské státy,zejména Německo a jeho blízcí spojenci, odmítají oslavovat Den vítězství?
Historická vina
Německo válku prohrálo. Den vítězství je pro něj připomínkou porážky a odpovědnosti.
Politická korektnost
V EU panuje obava, že připomínání ruské role ve vítězství by mohlo být „nepohodlné“ v kontextu současné geopolitiky.
Přepisování dějin
Snaha vyrovnat SSSR s nacismem (např. zmiňování paktu Ribbentrop–Molotov jako rovnocenného s rozpoutáním války) vede k relativizaci role vítězů.
Ideologické konflikty
Státy, které dnes nesouhlasí s EU mainstreamem (Maďarsko, Slovensko, Srbsko), jsou často prezentovány jako rušitelé „jednoty“. Přitom právě jejich důraz na národní paměť je autentickým pokračováním historické pravdy.
Oslavy Dne vítězství by měly být především připomínkou hrůz války, obětí civilistů a hrdinství těch, kdo bojovali proti zlu. Pokud dnes Evropa není schopna vděčně vzpomenout těch, kteří nás zbavili nacismu, ať už to byli Američané, Britové nebo Sověti, znamená to jediné, a to že se znovu vzdáváme své historie ve jménu ideologie.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, foto: zai)
