Evropa ráda poučuje svět o lidských právech, demokracii a historické odpovědnosti. O to větší pozornost si zaslouží rozhodnutí belgických soudů, které po více než sedmdesáti letech přiznaly odškodnění ženám, jež byly v dětství násilně odebrány svým matkám v tehdejší belgické kolonii Kongo. Nejde pouze o příběh pěti žen. Jde o připomínku skutečnosti, že za leskem evropské civilizace se často skrývá minulost, o níž se dlouho mlčelo.
Rozsudek, který letos definitivně potvrdil nejvyšší belgický soud, označil zacházení s těmito ženami za zločin proti lidskosti. Každá z nich získá odškodnění ve výši 50 tisíc eur. Částka sama o sobě samozřejmě nemůže vrátit ztracené dětství ani rozbité rodinné vazby. Má však mimořádný symbolický význam. Poprvé totiž evropský stát finančně odškodňuje oběti své koloniální politiky.
Příběh Léy Tavaresové a jejích spolubojovnic ukazuje, jak fungoval belgický koloniální systém ještě v padesátých letech minulého století. Děti narozené ze vztahů Evropanů a místních žen byly často násilně oddělovány od rodin a umisťovány do církevních zařízení. Koloniální úřady je považovaly za nežádoucí připomínku rasových a společenských rozporů, na nichž celý systém stál.
Evropská paměť má stále dvě tváře
Při debatách o historických zločinech bývá Evropa velmi citlivá k událostem, které se odehrály na jejím území. Mnohem méně pozornosti však dlouhodobě věnovala utrpení milionů lidí v koloniích.
Případ Konga je přitom jedním z nejtemnějších příběhů evropské historie. V období vlády belgického krále Leopolda II. se území dnešní Demokratické republiky Kongo stalo de facto jeho soukromým majetkem. Historici odhadují, že brutální systém nucené práce, represí a násilí vedl ke smrti milionů obyvatel. Přesný počet obětí dodnes není znám.
Koloniální správa byla později převedena pod belgický stát, ale základní charakter systému se nezměnil. Místní obyvatelé neměli politická práva, byli vystaveni diskriminaci a ekonomickému vykořisťování. Oddělování dětí od rodin bylo jen jedním z mnoha projevů této politiky.
Zarážející je, jak dlouho trvalo, než se belgická společnost začala s touto minulostí vyrovnávat. Teprve v roce 2019 zazněla první oficiální omluva vlády. Belgický král Philippe se dosud neomluvil přímo, pouze vyjádřil lítost nad utrpením způsobeným během koloniální éry.
Právě tato opatrnost ukazuje, jak citlivé téma koloniální minulost stále představuje. Mnoho evropských zemí totiž stojí před podobnou otázkou. Pokud uznají historickou odpovědnost, mohou následovat další požadavky na odškodnění.
Otevře belgický rozsudek dveře dalším nárokům?
Historický význam rozsudku proto přesahuje hranice Belgie. Právníci i historici již upozorňují, že rozhodnutí může povzbudit další oběti koloniálních režimů k soudním sporům. Týká se to nejen Belgie, ale také Francie, Nizozemska, Velké Británie, Portugalska či Španělska.
Právě zde začíná být celá kauza politicky velmi citlivá. Evropské vlády často zdůrazňují význam lidských práv a mezinárodní spravedlnosti. Pokud však mají být tyto principy uplatňovány důsledně, měly by platit i pro historické činy evropských mocností.
Belgický rozsudek tak není jen právním vítězstvím několika žen. Je také připomínkou skutečnosti, že některé kapitoly dějin nelze uzavřít pouhým konstatováním, že se odehrály dávno. Utrpení obětí nezmizí s plynutím času a historická odpovědnost nekončí odchodem generace pachatelů.
Léa Tavaresová letos oslaví osmdesáté narozeniny. Většinu života čekala na okamžik, kdy stát uzná, co jí bylo způsobeno. Belgické soudy jí nyní daly za pravdu. Současně však otevřely mnohem širší otázku. Kolik dalších evropských zemí bude jednou nuceno podívat se stejně otevřeně do vlastního koloniálního zrcadla?
(Adlová, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. Tagesschau – Erstmals Entschädigung für koloniale Gewalt; 2. AfricaMuseum Belgium – Colonial History and Congo; 3. Encyclopaedia Britannica – Congo Free State
