V odborném prostředí se v posledních týdnech objevil materiál připravený pro kancelář ministra pro sport, prevenci a pohyb Borise Šťastného. Dokument s názvem „Systémové ukotvení pozice Ambasadora podpory pohybu a zdraví ve školách v ČR“ navrhuje vytvoření nové koordinační role, která by se věnovala oblasti pohybu, zdraví, školního klimatu, psychické odolnosti, digitální zátěže a celkového wellbeingu ve školách.
Na první pohled může návrh působit jako další z řady nových funkcí, které české školství v posledních letech vytváří. Při podrobnějším čtení však vychází najevo, že skutečným tématem dokumentu není vznik nové pozice, ale otázka, zda současný systém dokáže účinně reagovat na zhoršující se fyzické a psychické zdraví části dětí a dospívajících.
Právě v tom spočívá největší síla předloženého materiálu. Nejde o text založený na dojmech nebo módních trendech. Opírá se o data Národního monitoringu duševního zdraví, České školní inspekce, studie HBSC, výsledky PISA, údaje ÚZIS i zahraniční odborné výzkumy. Ty dlouhodobě upozorňují na rostoucí výskyt úzkostí, depresivních symptomů, sebepoškozování, nedostatku pohybu, sociální izolace a digitální zátěže mezi mladými lidmi.
Dokument proto otevírá legitimní otázku. Kdo dnes ve škole nese odpovědnost za to, aby byly oblasti pohybu, zdraví, vztahů, školního klimatu a podpory pedagogů propojeny do jednoho funkčního systému?
Na první pohled by se mohlo zdát, že české školy již disponují dostatečným počtem odborných profesí. Existují výchovní poradci, metodici prevence, školní psychologové, speciální pedagogové i sociální pedagogové. Vedle nich působí třídní učitelé, vedení škol a řada externích organizací.
Právě zde však autoři návrhu identifikují hlavní problém. Jednotlivé role vznikaly postupně a řeší převážně dílčí oblasti. Někdo se zabývá prevencí rizikového chování, jiný kariérovým poradenstvím, další psychologickou podporou nebo sociálními problémy. Méně jasné je, kdo odpovídá za celkové nastavení prostředí školy a koordinaci všech těchto aktivit.
Z tohoto pohledu dokument pojmenovává problém poměrně přesně. Současně ale otevírá otázku, zda je skutečně nutné vytvářet novou funkci, nebo zda by bylo možné lépe využít a propojit stávající systém.
Nový ambasador nebo lepší využití stávajícího systému?
Nejzajímavější část debaty se netýká samotného zdraví dětí, ale organizace škol. Navržený ambasador by měl koordinovat oblast pohybu, duševního zdraví, vztahů, školního klimatu, digitální zátěže, stravovacích návyků, práce s daty a metodické podpory učitelů. Při čtení dokumentu je patrné, že autoři se snaží vytvořit pozici, která by dokázala propojit řadu oblastí, které dnes často fungují odděleně.
Právě zde se však objevuje největší otazník. Není totiž jisté, zda je tak rozsáhlou agendu možné dlouhodobě zvládat v rámci jediné pozice. Pokud by šlo pouze o koordinátora bez významnějších pravomocí, mohl by nést velkou odpovědnost bez možnosti skutečně ovlivňovat fungování školy. Pokud by naopak získal výraznější postavení, vznikla by nová vrstva řízení, kterou české školy dosud neznají.
Otázkou proto není pouze to, co by měl nový pracovník dělat, ale také jaké by bylo jeho skutečné postavení v organizační struktuře školy.
Co na to řekne ministr školství?
Návrh současně otevírá ještě jednu důležitou otázku, která zatím zůstává bez jasné odpovědi. Přestože materiál vzniká v prostředí kanceláře ministra pro sport, prevenci a pohyb Borise Šťastného, samotné školy spadají pod Ministerstvo školství. Právě ministr školství bude muset dříve či později odpovědět na otázku, jak by měla být případná nová funkce ve školách organizačně ukotvena.
Nebude totiž rozhodující pouze náplň práce, ale také postavení této role v každodenním fungování školy. Má jít pouze o koordinátora bez přímých pravomocí? Bude součástí širšího vedení školy? Nebo získá postavení podobné některým stávajícím specializovaným funkcím?
Právě zde se může ukázat jedna z největších výzev celého projektu. Pokud by nový koordinátor nesl odpovědnost za oblast pohybu, zdraví, školního klimatu, digitální zátěže, metodické podpory učitelů a práce s daty, ale současně neměl odpovídající pravomoci nebo časovou kapacitu, mohlo by být obtížné dosáhnout očekávaných výsledků.
Zajímavé je, že samotný dokument nepočítá s okamžitým plošným zavedením nové pozice do všech škol. Naopak navrhuje několik let trvající pilotní ověřování, metodickou podporu, průběžnou evaluaci a teprve následné rozhodnutí o případném systémovém zavedení. Právě tato část patří k nejsilnějším stránkám návrhu.
Pilotní projekt by však neměl odpovídat pouze na otázku, zda funguje navržený ambasador. Měl by hledat odpověď na otázku ještě důležitější. Nelze stejného výsledku dosáhnout jinak?
Je možné posílit některou ze stávajících funkcí? Mohl by obdobnou roli převzít zástupce ředitele? Bylo by efektivnější rozšířit kompetence školního poradenského pracoviště? Nebo je skutečně potřebná nová specializovaná pozice? Právě porovnání různých modelů by mohlo přinést nejcennější poznatky pro budoucí rozhodování.
České školství stojí před důležitou debatou
Největší přínos předloženého materiálu možná nespočívá v samotném návrhu nové pozice. Mnohem důležitější je, že otevírá diskusi o problému, který školy řeší již řadu let.
Děti tráví stále více času v digitálním prostředí, méně se pohybují, častěji čelí psychické zátěži a současně se zvyšují nároky na pedagogy. Školy přitom zůstávají jedním z posledních míst, kde lze tyto trendy systematicky ovlivňovat.
Dokument správně upozorňuje, že otázka zdraví, pohybu a psychické odolnosti není okrajovým tématem. Souvisí s kvalitou vzdělávání, budoucí zaměstnatelností mladých lidí i dlouhodobou stabilitou společnosti.
Zda se řešením stane nový ambasador, posílení některé ze stávajících funkcí nebo zcela jiný model, ukáže až odborná debata a pilotní ověřování. Právě to je ostatně smyslem dobře připravené veřejné politiky. Nehledat potvrzení předem vybraného řešení, ale objektivně zjistit, co skutečně funguje.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
