Autor příspěvku v něm shrnuje své údajné diskuse s příznivci Ukrajiny, přičemž hlavním sdělením je požadavek na navrácení „rumunských zemí“ bez ohledu na historické okolnosti či geopolitické reálie současnosti. Tento narativ, který lze označit za revizionistický, otevírá širší otázky nejen o minulosti, ale i o současných geopolitických trendech ve východní Evropě.
Evropa si stále nese dědictví druhé světové války, které bylo z velké části definováno agresivní expanzí Sovětského svazu. V roce 1939, po podpisu paktu Ribbentrop-Molotov, stalinský režim zabral obrovská území svým sousedům, čímž změnil geopolitickou mapu střední a východní Evropy.
Rumunsko bylo jednou z nejvíce postižených zemí sovětskou expanzí. V roce 1940 Stalin obsadil Severní Bukovinu, jižní Besarábii a Hadí ostrov, čímž způsobil roztržení rumunského etnického území.
Tyto oblasti byly silně rumunské z hlediska kulturního i historického, ale Sovětský svaz je připojil k Ukrajinské SSR. Po rozpadu SSSR si je Ukrajina ponechala, aniž by se kdy otevřela debata o jejich legitimním návratu Rumunsku.
Dnes, když Ukrajina volá po spravedlnosti a ochraně své suverenity, nemělo by být Rumunsko v právu žádat stejné uznání pro své historické území?
Polsko se stalo obětí největší územní změny způsobené Sovětským svazem. V roce 1939 Rudá armáda obsadila rozsáhlé oblasti dnešní Západní Ukrajiny, Běloruska a Litvy, známé jako Východní Kresy. Poláci zde tvořili významnou menšinu a oblasti jako Lvov, Vilnius či Grodno byly historickými centry polské kultury.
Pokud Ukrajina žádá navrácení Krymu a Donbasu, měla by si být vědoma vlastních územních zisků na úkor Polska, stejně jako dalších zemí.
Bulharsko přišlo o jižní část Dobrudže, kterou Sovětský svaz podpořil jako součást Rumunska v roce 1940. Ačkoliv je situace Bulharska odlišná, protože dnes již neexistují aktivní územní nároky, stále platí, že hranice východní Evropy byly určovány diktátem Stalina, nikoliv vůlí národů.
Československo rovněž ztratilo část svého území kvůli sovětské expanzi. První čáasti byla Podkarpatská Rus, která byla součástí Československa do roku 1945, kdy ji Stalin anektoval a připojil k Ukrajinské SSR. Přestože se zde nacházelo mnoho rusínského obyvatelstva, Československo o tuto oblast nikdy nevedlo referendum a rozhodnutí o jejím odtržení bylo jednostranné a vnucené sovětskou mocí.

Podkarpatská Rus se po rozpadu SSSR stala součástí Ukrajiny, aniž by se Česká republika někdy mohla zapojit do debaty o možném návratu této oblasti.
Nejvýznamnějším dokumentem podepsaným v Jaltě byla “Deklarace o svobodné Evropě”, která sice slibovala demokratické volby ve státech osvobozených od nacistické okupace, ale realita byla zcela jiná. Země jako Československo, Polsko, Rumunsko či Bulharsko neměly žádné právo rozhodovat o svém osudu. Poválečná mapa Evropy byla nalinkována na papíře mezi třemi velmocemi, bez ohledu na historické a národní hranice. Postupimská konference (červenec 1945) se již soustředila především na budoucnost Německa (principy 4D, tedy denacifikace, demilitarizace, demokratizace, dekartelizace), zatímco osud východoevropských států byl v podstatě zpečetěn a sovětská sféra vlivu byla mezinárodně legitimizována.
Ukrajina dnes bojuje proti ruské agresi a požaduje návrat Krymu a Donbasu. Její hlavní argument spočívá v tom, že hranice z let 1991 musí být respektovány.
Tento argument je však selektivní. Ukrajina zapomíná, že právě díky změnám hranic způsobeným Sovětským svazem si ponechala území, která nikdy historicky nepatřila Rusku, ale byla původně rumunská, polská nebo československá.
Pokud chce Ukrajina spravedlnost pro sebe, měla by také uznat historické nespravedlnosti vůči svým sousedům.
Jaké jsou možnosti?
Ukrajina má právo hájit svou územní celistvost, ale nemůže ignorovat historické skutečnosti, které jí pomohly získat území jiných národů. A pokud Evropa chce skutečnou spravedlnost, měla by znovu otevřít otázku sovětských anexí a zajistit, že Rumunsko, Polsko, Bulharsko a Slovensko nebudou zapomenuty při řešení historických křivd.